1. - Nejsi nic 1/2

13. října 2014 v 1:03 | Erebos |  Hračka
Hey guys! V poslední době se s tím psaním zrovna nepřetrhnu, co? No, tak já tu jenom nechám tohle a zase půjdu...
BTW: píše se to tak nehorázně blbě, že jestli budete čekat na další díl, nejspíš stihnete zapustit kořeny...
Enjoy! Smějící se


Na východě kvete den, rouška noci ustupuje blankytu, prokvetlému těsně u obzoru purpurem a ohněm. Malé démanty rosy zachycené v trávě se blyští a tvoří malinkaté duhy, křehké a pomíjivé, celý palouk se odívá jako na nejhonosnější slavnost do barev a šperků. A možná to je všechno jenom iluze.

Barevné jiskřičky před očima se mísí s černými kruhy a bílými fleky, vše se stává rozmazaným kaleidoskopem barev, vlastní krev hlasitě bušící ve spáncích, svistot vzduchu v plicích. Křičel a zmítal se, pryč, proboha, hlavně pryč! A přesto byl vlečen, od bezpečí, do neznáma, bolest vystřelující páteří a zakusující se do mozku. A možná si jí jen představoval. Jeho tělo už dávno nebylo jeho a to snad v každém slova smyslu.

S hlavou zvrácenou vzad, nevidomýma očima zaklesnut v obloze: jsi tam, Bože? Copak tohle dovolíš? Možná by křičel, nebo řval, snad i uronil pár slz nad vlastní mizérií, přesto nemohl nic, spoután vlastní tělesnou schránkou jako odsouzenec za mřížemi.

Celé tělo se chvěje, nikoho nezajímá, jestli je to šok či panika; několik nekontrolovaných záškubů na dřevěné podlaze drásá kůži. Začíná vnímat: hlava, nohy, bolest, slzy, prostor, panika bují tělem jako požár ve stohu slámy. Nepohyblivé ruce, zaklesnuté nohy a nad ním rozšklebený obličej, podoba monstra, které děsí děti v nočních můrách. Nebo možná jenom jeho personální můra, umocněná špičatou jehlou pronikající kůží, cítí každý její milimetr jako rozžhavenou kudlu a narůstající tlak, jak se krev mísí s další dávkou drogy. Pár minut zmítání a utlumených výkřiků, jak hlasivky odmítají spolupracovat, oči zvrácené v sloup, až je vidět téměř jen bělmo, těžký dech, jak ztrácí kontrolu nad vlastním tělem a nakonec zůstane jen milosrdná náruč bezvědomí.

Rozbitá panenka ze znetvořeného porcelánu, odhozená a nechtěná lidská existence schoulená na prohnilé podlaze. Pohled k pláči. A přesto nikdo ani nepovzdechl. Vždyť netvoři přeci necítí.
*****
"Buď ber, nebo nech bejt, nic jinýho nemám. Zlomilo si to haksnu, takže půjde jako žrádlo pro šelmy. Nehodlám si vydržovat verbež, co si na sebe nevydělá." Mezi rty umolousaná cigareta a opovržlivý pohled namířený na muže sedícího na druhé straně stolu sbitého z prohnilých prkének. Předmět jejich diskuse se s občasnými záškuby nikým nebrán na vědomí povaluje v koutě jako dítětem opomenutá htačka.

Souboj pohledů, z něhož jen jeden může vzejít jako vítěz. Vlastně zcela bezdůvodný, možná jen pro náznak napětí. Vyčkávání, snad pro zábavu, ukrácení chvíle, třeba už jen ze zvyku.

"Tři sta," trhnutí hlavou a nos pozdvihnutý opovržením. "Víc nedám, sám do toho musím investovat."

"Tisíc a dám ti tu drogu, ať to nedělá problémy." Majitel cirkusu si hodí nohy nahoru, na tváři prázdnou masku vtlačenou do jemných rysů. Satan byl přeci také jedním z andělů, Božích dětí. Tak mladý a tolik krve na rukou, zničených životů za zády. Nestará se.

Na stole zacinkají mince; jak v době starověku, kdy se platilo zlatými mincemi. "S tebou je radost vobchodovat, Yesungu," ušklíbne se majitel a potěžká váček v ruce. S nezájmem mávne rukou ke zhroucenému tělu: "Odkliď si to, než to začne smrdět."

Kupci stačí jediné lusknutí prsty a jeho vlastní otroci - ne, ne, služebníci, není přeci tyran nebo otrokář - se jako stíny postarají o mužské tělo.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 13. října 2014 v 18:49 | Reagovat

No to teda byl obchod...
Ale i po tak dlouhé době, jsem si vzpoměla o čem tahle povídka je.
Ani jsem nestačila zapustit kořen a koukam, že je tady i druhá část. Letím na ní...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
LAYOUT BY: KIM LULA | purple-line.blog.cz