7. line

12. května 2014 v 12:15 | Erebos |  78 line
Uhm, guys? Smějící se Hah, dneska jsem si našel chvilku čas (čti nebavila mě ta hodina) a napsal jsem tuhle blbost. Teda, nelíbí se mi to, zcela upřímně, ten hlavní pár mi tam tak trochu chybí a měl jsem jinou vizi, ale co už. Třeba vás to zaujme i tak. Jinak, možná se konečně otřepu ze všech těch věcí do školy a začnu zase psát trochu častěji. Enjoy! Smějící se

Couple: Leeteuk/Kyuhyun



PS.: Psal jsem to ve škole, takže těch hrubek tam bude... Hold to zkontroluju až... někdy Smějící se pardon



"Řekněme si to na rovinu. Moje slovo platí a bude se dodržovat ať se děje co chce. Jasné?" Leeteuk pohlížel na nového člena s podivným leskem v očích, jeho hlas zněl tvrdě a nekompromisně. Kyuhyun těžce polknul a přikývnul. Byl nervózní. Omyl. On se bál. Tohle že je ten milý, laskavý a andělský leader? Vždyť mu už chybí jen rohy, vidle a i peklo by se šlo raději schovat.

Nervózně si přehodil tašku z ruky do ruky, zpocenou dlaň nenápadně otřel do látky kalhot a ještě vrhl jeden pohled po manažerovi, jakoby ho snad ten muž mohl zachránit. Dostalo se mu však jen rádoby povzbuzujícího úsměvu.

"Tak tedy domluveno," zamnul si muž ruce a na oba své svěřence se pousmál. "Jungsoo, spoléhám na tebe. Hodně štěstí, Kyuhyune." S tím se otočil a zmizel z místnosti.

Mladší si dopřál jeden nádech, nechal se zpražit dalším nepříjemným pohledem a pak konečně šli. Leader na něj celou cestu nepromluvil ani slovo, jen se hnal chodbami jako rozzuřený býk a Kyu si musel každým krokem dodávat odvahu. Co udělal špatně?

Tou otázkou se vydržel zaobírat celou cestu až k novému domovu. Poslušně klusal za leaderem a až když zakopnul o cizí boty, probral se jako z transu a zjistil, že teď nadejde ta horší část. Sklopil hlavu, z jeho typické přímosti a až drzosti nezbylo téměř nic. Bude to s ostatními stejné? Bude tu trpět, mezi dalšími dvanácti chlapci a všichni jej budou odstrkovat? Zalitoval, že si to nerozmyslel. Že vůbec chtěl vstoupit do světa slávy.

"Jdeme," ozvalo se další zavrčení a on jen poslušně našlapoval za nejstarším, než se mu hladká podlaha pod nohama změnila ve vysoký koberec a jeho mozek konečně přes tu hladinu vlastních myšlenek zaregistroval šepot a chichotání. Ztuhnul. Takže to bude ještě horší? Budou se mu i smát? Měl problémy zvednout oči a podívat se na své nové kolegy, ale zavrčení vedle něj ho účinně donutilo.

Jedenáct. Dalších jedenáct mužů naskládaných na jednom gauči, prohlížejíc si ho jako hyeny, sem tam problesknul i letmý úsměv. Zhluboka se nadechl a pokusil se o úsměv, ale předpokládal, že stvořil možná tak nějaký škleb. Už-už se nadechoval, že se představí, ale někdo byl rychlejší.

"Kluci, náš nový člen, Cho Kyuhyun, Kyuhyune, ostatní," zabručel leader vedle něj a Kyuhyun div nenadskočil leknutím. Nikdy nedal na autority, často byl drzý, ale tohohle člověka… měl z něj respekt až hraničící se strachem a přitom nevěděl proč. Neodvažoval se k němu zvednout oči, trochu přešlápnul a zabručel něco, co původně snad byl pozdrav. Během chvíle už byl vtažen do chumlu ostatních těl a zahrnut tolika otázkami, že by na ně nebyl schopen odpovědět ani, kdyby chtěl. Pohled, zabodávající se mu do zad, zmizel až s klapnutím dveří. Najednou se i dýchalo lépe.
*****
Měsíc. Už celý dlouhý měsíc se snažil začlenit do už tak dlouhou dobu fungujícího kolektivu. Počítal… myslel si, že když ho tak dobře přijali první den, že mezi ně zapadne lépe. Asi se mýlil. I když se to mohlo zdát opačně, pořád se cítil neuvěřitelně odstrčený. Sám.

Padl zády na matraci a složil si ruce za hlavu, pohled zabodnutý do stropu. Možná… možná by to měl prostě vzdát. Tahle myšlenka na něj útočila už nějakou dobu a její intenzita se neustále stupňovala. Kdyby prostě požádal manažera o přeložení jinam, nebo kdyby to zkusil jako sólista… Šlo by to vůbec? Pohledem rychle proběhl po celé místnosti. I po tak dlouhé době byla tak neuvěřitelně neosobní. Studená. Svírající. Překulil se na bok a pevně stiskl oční víčka k sobě. Nebude brečet. Dokáže to. Dokáže…

Jediný tichý vzlyk se odrazil od ledových zdí.
*****
"Kyu?" ozvalo se za ním. Otočil se a pousmál se na dvojici za ním. Eunhyuk a Donghae. Ti dva bez sebe většinou nedali ani ránu.

"Ouch, vypadáš příšerně, kámo," ohodnotil jej Donghae a s bezprostředností jemu vlastní mu přejel po kruzích pod očima. Nejmladší si jen povzdechl a s falešným úsměvem zavrtěl hlavou. "Budu v pohodě."

Oba dva se zamračili. "Kyuhyune, tohle není v pohodě. Proč prostě nezajdeš za leaderem, že nemůžeš spát? Má u sebe prášky na spaní, všichni je občas potřebujeme, není za co se stydět." Hyukjae na něj zkoumavě zahlížel a oči se mu zúžily, když s sebou škubnul při zmínce nejstaršího.

Kyu se zachvěl znovu, když se na něj upřely dva páry očí. Připadal si jako pod rentgenem. Vyděšeně vyjekl, když ho kolem zápěstí popadla cizí dlaň, zoufale se vzepřel, děs vepsaný v očích. Pak z ničeho nic ztichnul, sklopil hlavu a přestal se bránit. Musel se chovat slušně, jinak se Jungsoo bude zlobit. Řekl mu přeci, že se má ke svým hyungům chovat slušně. Pevně zavřel oči a nechal se vést. Jestli se mu má něco stát nechce to vidět.

"My ti přece neublížíme," zahihňal se vedle něj Donghae a přátelsky jej dloubnul loktem pod žebra. Šokem vytřeštil oči a zpod řas se na něj podíval. Donghaeho měl… rád. Byl to takový pohodář, bezprostřední, trochu dětinský, ale laskavý. Větší starosti mu dělal jeho doprovod. Bleskl pohledem na druhou stranu. Viděl, jak je Hyukjae vysportovaný, samý sval a byla kolem něj aura nepřístupnosti. Polknul a raději znovu sklopil pohled, na spojené dlaně ve vlastním klíně. Moment. Kdy si vlastně sedl?

"Víš Kyu, není důvod se Leeteuka bát," začal pomalu Hyuk, stojící nad ním se založenýma rukama. "Může se zdát trochu nepříjemný, ale to není kvůli tobě."

Zvednul oči. "Ne? Vždyť… ale…" Spolknul další větu a znovu sklopil oči. Nebude nijak odporovat. K jeho uším dolehl další povzdech a jeho brada byla zvednuta cizími prsty. "Není důvod se bát," zopakoval mu Eunhyuk, zírajíc mu zpříma do očí a až potom jej pustil.

Donghae mu hodil ruku kolem ramen a zazubil se. "Hej, v klidu, maknae! On je prostě jenom… ve stresu?" oba se zamračili a hodili po sobě nerozluštitelný pohled. "Víš," začal znovu Hae: "Teď se s tím trochu hůř vyrovnává, máme před další velkou akcí, všechen nápor jde na něj a on se s tím prostě jenom trochu hůř vyrovnává. Uvidíš, to bude lepší. Na nás taky často štěká, ale nemyslí to tak. Uvidíš. A opovaž se to vzdát! My už se tě nevzdáme. Kdo by nám dělal maknaeho?"

"Ty?" rýpne si Kyu a ušklíbne se. Možná… možná mají pravdu. Třeba jim další šanci ještě dát může. "Děkuju," zašeptá a vytratí se.
*****
Výskání fanoušků, obrovský potlesk, oslavy, tekoucí slzy radosti. Dokázali to. Oni to… dokázali. Trochu s sebou trhne, když se kolem něj ovinou dvě cizí paže a ovine jej horký dech a tvář plná slz.

"Ano, byl jsi skvělý. Skvělý! Kyu, jsem tak rád, strašně rád. A tebe mám rád. Všechny mám rád," trochu blábolí Leeteuk a i přes potok slz se zvládá radostně usmívat. Kyuhyun si přehraje poslední slova a sám se usměje a trochu se opře o tělo za sebou.


Jo, taky ho má rád. Rozhodně udělal dobře, že to nevzdal. Teď už to bude určitě jenom lepší. A to je poslední spořádaná vzpomínka, než se ocitne uprostřed mohutného hromadného objetí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 12. května 2014 v 21:49 | Reagovat

To bylo moc pěkné.
Jen mi bylo líto Kyua, když si vzpomenu, co za peklo prožil, když přišel do Juniorů.
Ale nakonec vše dobře dopadlo.
A náhodou to nebylo zas tak špatné.
Těšim se na další pár :-)

2 Anete Anete | 14. května 2014 v 9:32 | Reagovat

Aňuňuňu, z Kyuhyuna je najednou také malé, sladké děťátko, když se bojí...
přesto souhlasím s Hatachi - bylo mi ho neskutečně líto. Chápu Leeteuka, ale - zase to hloupé ale, bez kterého to prostě nejde*povzdech*

No nic, nebudu dál plácat nesmysly a půjdu dělat něco užitečného:D

A povídka byla samozřejmě moc pěkná:) pár leader/maknae nemůže nic pokazit:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
LAYOUT BY: KIM LULA | purple-line.blog.cz