Prolog

2. dubna 2014 v 12:23 | Erebos |  Hračka
Doufali jste, že se mě zbavíte, že? Hehe, smůla Smějící se Konečně mám nový notebook a tím pádem můžu znovu začít psát, takže se budu snažit, abyste něco dostali jako omluvu za to čekání. Jinak - za tuhle věc se opravdu strašně, ale strašně omlouvám. Nemám tušení, co to bylo za popud, že jsem to napsal, ale další kapitoly už budou "normální"... teda, já a normální... no, chápeme se Smějící se Enjoy!


Jdou. Lehký déšť jim máčí těla, vlasy lepí k čelu a chlad zažírá se do těla jako vyhladovělá šelma. Jdou a bosé nohy boří se do bahna cesty, aby se musely s mlasknutím zase vytáhnout. Kdo se ptá, jestli ještě mohou, mají-li dost sil, kdo podá ruku pomocnou?

Nenechají je zemřít, na to je příliš hlídají. Nejsou cenní, jsou ničím, ale pokud vydělávají, mohou žít. Žít životem kočovníků, toulat se světem a nevlastnit nic. Ani sebe. Jdou a před nimi ve voze veze se zvěř jako výsměch jejich postavení. Kola staré maringotky hrkají v mezitaktu klapotu kopyt koní.

Zpomalují, už nemohou, vždyť kolik dní cestují? Už není síla. A vůle zmizela dávno před tím. Nezbylo nic, jen schránka prázdná a duše upadla do zapomnění. Nedovolí jim to, musí jít, byť je nohy sotva drží. Na zem dopadá první tělo, už nelze jít dál, jsou vyčerpaní. Nikdo se nestará, jen muž za nimi zastaví koně, těsně před tím, než by kopyta mohla zpřelámat kosti. A vzduchem zasviští hrozba, setiny vteřin před tím, než na vlhké kůži bič vytvoří svůj krvavý podpis. Zaúpění zanikne v křiku a výhrůžkách. Nesmějí pomoci, musí sám. Dřív, než svist znovu srazí tváří do bahna.

Chvějí se a kdo stará se, zda je to strachem či zimou? Bič práskne jim nad hlavami; musí jít. Krčí se a jdou, snaží se neomdlít, snaží se vydržet. Bezduše kráčí, nikdo neví kam, jen jedno si přejí - ať všechno už končí!

Vozy staví, snad už jsou na místě. Zdvíhají oči, pronásledované, podlité krví, plné bolesti. Nebo prázdné. Bez života. Z vozů vyskáčou páni, v pláštích teplých k nim voda neproniká. Oni jim nestojí ani za pohled. Vypřahají koně a jiní jim připravují stání ve vozech. Stojí, čekají. Nemohou nic, jen zoufale sledovat, jak k zvířatům panuje větší úcta.

Pán vyjde jako poslední, v louči světla zevnitř jdou rozeznat jen obrysy. Robustní postava je zastiňuje, natolik jsou vyhublí. Tolik se k sobě tisknou, jen nechť jsou neviděni. Cinkání kovu, nejsou to mince. Je to symbol nejhoršího ponížení. Už nemají sílu, natáhnou ruce. A pouta se definitivně zaklapnou. Po skupinách připoutáni k řetězům, sedíce pod nebem širým. A déšť je stále smáčí. Choulí se k sobě, tepla je málo. Někteří usínají. A jiní čekají na nový den.

Sedí a stíny pánů se míhají v oknech rozžatých. Útrpně čekají a ptají se - čím jsme si to zasloužili? Doufají, nejsou zrůdy, ne tak, jak je nazývají. Jsou jiní, jsou jinak narození. A lidé, co přicházejí do cirkusu, se jim za to posmívají. A oni jako otroci s cirkusem na pouť vždy musí. Nedá se utéci.
*****
Nový den vítají dalším zlomeným pohledem. Je tohle ta chvíle, kdy se křehká psychika rozsype jako písek z rozbitých přesýpacích hodin? Tisknou se k sobě, jeden na druhého, aby získali alespoň trochu tepla.

Rozletí se dveře jedné z maringotek a ven vyjde ten, kterému vděčí za všechnu mizérii. Jejich pán, zaměstnavatel, majitel. Otrokář. Ještě ztemnělou mýtinou se ozve zachřestění řetězů, jak se všichni snaží splynout s okolím. Nebýt viděni. Vousatá dáma za sebe schová pár liliputů a siamská dvojčata se pevně drží vlčího muže. Strach se vznáší v ovzduší jako jedovatý plyn, svazuje a dusí už tak poničené duše.

Pán je přejede opovržlivým pohledem a odplivne si jejich směrem. Zachřestí klíči a semknutí těl jakoby ještě zesílilo. Ušklíbne se a vydá se mezi ně, nedbaje na to, jak po některých šlape a drtí drobné kůstky prsů, jež nestihnou stáhnout.

Zachřestění řetězů, když odepne jednoho z hochů, ruce nechá v poutech; nechce, aby utekl. Nevšímá si vyděšených očí, ani bolestivého zaskučení, když svou zrůdu uchopí za opičí ocas a vleče pryč.

Mladík zděšeným pohledem prosí, křičí o pomoc, ač ví, že se mu jí od nikoho nedostane. Nesmí. Sklopí hlavu a zavře oči. Rezignace je jediná obrana před zešílením. Pokud už šílený není. Střepy jeho duše ho rvou zevnitř a pomalu zabíjí.


Jdou…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 2. dubna 2014 v 20:45 | Reagovat

To je...to je tak děsivé, tak deprimující O_O
Chudáčci...kam to jdou? Na smrt? Na další štaci, kde si z nich ostatní lidé budou dělat terče jejich posměchu?
Pomůže vůbec někdo tomu nebohému chlapci? Doufam, že ano. Je ještě příliš mladý a už zažil tolik bolesti a ponížení.
Doufam, že ty dodržíš slovo a další díly budou o něco veselejší...
Těšim se :-)

2 Kim Lula Kim Lula | Web | 4. dubna 2014 v 0:34 | Reagovat

Co-to-bylo. CO-TO-BYLO. Fajn, čtu to, po zádech mi běhá mráz a nestačím žasnout, kruci, držka dokořán, málem nedýchám a nemrkám a čumím na to jak idiot a...A?! Kde bydlíš? KDE?! Plánuju ti poslat kytici růží a jednu cihlu - jen preventivně. Hahaha. Právě jsi stvořil cosi, co se snad edá popsat slovy. Ten styl, jakým to je napsané... klobouk dolů, fakt.

3 Kami Kami | 4. dubna 2014 v 21:32 | Reagovat

Nemám nejmenší tušení, co tu dělám, měla bych se učit, za měsíc maturuju, vůbec bych neměla sedět na netu a číst povídky... (A vůbec bych tu do budoucna neměla vysedávat každý den a čekat na prví díl...) Ale když mi slečna o koment výš poslala odkaz se slovy: "Je jedno, co děláš, ser na to a čti," neměla jsem moc na vybranou...
Bože, to je tak dokonalý prolog. Běhá mi z toho mráz po zádech a zároveň mě to nutí třást notebookem a dožadovat se pokračování. A to jsem si řekla, že budoucí dva měsíce nesmím být závislá na žádné povídce... hups

4 Anete Anete | 4. dubna 2014 v 21:38 | Reagovat

Fajn, fajn
Vůbec nesedím nalepená dvacet centimetrů od počítače a nečtu to naprosto bez dechu
Sakra, jak jsi to udělal? To je tak - tak... Bože
Lulí má pravdu, to nejde pojmenovat
Za tohle se ti klaním
Jsem v úžasu, úžasný styl psaní, který mě zvedá ze židle

5 Jannie Jannie | 4. dubna 2014 v 22:52 | Reagovat

[2]: já.tě.něčím.praštím...

Naprostá dokonalost... Nic víc na to nejde napsat... A stejně bych se opakovala po holkách přede mnou... *klaní se*
A teď budu jen netrpělivě čekat na další díl :D :)

6 Týna Týna | Web | 25. dubna 2014 v 12:08 | Reagovat

To bylo deprimující, ale přesto něčím zajímavé. Když jsem to četla běhal mi mráz po zádech a měla jsem husí kůži od začátku až do konce. Aby jsem to shrnula, prostě dokonalost :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
LAYOUT BY: KIM LULA | purple-line.blog.cz