Rozhovor

22. února 2014 v 23:36 | Erebos |  K-pop
Jako vážně, to mi to trvá týden, než sem dokopu jednu jednorázovku? Achjo, vy už mě musíte kolektivně nenávidět Smějící se Já se polepším, slibuji. Teda, možná... jednou... Smějící se Ale teď už vážně, zase jedna taková příšerně divná jednorázovka, která vznikla kvůli tomuhle videu a já už nevím, jak se omlouvat, protože to je šílené, ale co nadělám.
Slibuji, že sem zase něco přidám a že nebudete zase muset čekat celý týden Smějící se Enjoy!



Měl to být standardní rozhovor, jako kdykoliv jindy. Pár otázek s poměrně pohodovým moderátorem na kameru pro nějaký dokumentární film. Neměl být problém. Alespoň si to myslel.

"A co tvoje rodinné zázemí před vaším debutem?" zeptal se jej reportér po několika všedních otázkách a hlavu naklonil mírně na stranu, na tváři stále milý a přitom poměrně nezaujatý výraz.

Leeteukovi se v hlavě promítla jedna, dvě vzpomínky, které jej účinně zbavily řeči. Uhnul očima, trochu sklopil pohled, hlavně se nedívat moderátorovi do tváře. Párkrát mrknul, předstíraný neupřímný poloúsměv jej měl zachránit a nakonec mu uniknul těžký, téměř až šokovaný výdech. Podvědomě se hlavou naklonil k vlastní dlani, aby si setřel nepovšimnutou slzu, která mu mezitím utekla z oka a nyní jej nepříjemně dráždila pod nosem. Několikrát si slanou kapku setřel a zahleděl se do prázdna, jak se mu promítla další vzpomínka. Oči mu zadržovaným pláčem pomalu rudly a on se raději znovu narovnal. Na chvíli se zahleděl někam do dálky. "Nikdy předtím jsem o tom nemluvil," otočil zase pohled směrem ke kamerám, ale dlouho jej neudržel, jak na něj dorážely nejen vzpomínky, ale i noční můry.

Zadrhnul se v řeči, pořád uhýbal pohledem a dech se mu ztížil. Snažil se držet podobu falešného úsměvu, ale i ten se rozpouštěl jako sníh na jarním slunci a Leeteuk byl nucen si utřít další slzu ještě předtím, než vytekla z druhého oka. Znovu sklonil pohled a snažil se poskládat dohromady, a přesto jej zradil další prudký výdech, který se pokusil zbytečně zarazit dlaní. Oči již měl celé skelné a cítil další slanou kapičku, kterou bezděčně setřel.

"Moji rodiče neměli dobrý vztah," vydechl a s další slzou se mu zmáčené tváře leskly v přidaném umělém světle. Těžce dýchal, jedním prstem si neustále bezděčně sušil oči a pohledem těkal všude kolem, jakoby všude byly příšery, které by jej zabily, jakmile by s nimi svázal pohled. Chvíli hledal slova, než jej zavalila další bolest, pod jejíž silou sklonil hlavu. "Hodně proti sobě bojovali a já byl též velmi fyzicky disciplinovaný." Dokázal mluvit v jednotlivých krátkých větách, a když jej zavalily vzpomínky na dětství, prudce se předklonil v zoufalé potřebě obejmout si kolena a sám sebe v osamocení ukolébat ke klidu, aby mohl držet dál svou tvář roztomilého leadera. Mumlání osob kolem něj jej ale nutilo dál mluvit a nesesypat se ještě víc.

Tváře se mu leskly vlhkými cestičkami a tvář se křivila pod potlačovanými vzlyky. Hlavně se nezhroutit. "Takové věci mě pokaždé vystresovaly, už od mala. A také jsem cítil nenávist vůči otci, protože jsem se ho bál." Hlavně neprozradit všechno. Dokonce se mu i na chvíli podařilo předstírat, že se uklidňuje, i slzy dokázal zadržet. Přesto věděl, že ne nadlouho. "Takže jakmile jsem se stal trainee, přemýšlel jsem, jestli jsem se vydal tou správnou cestou, abych byl úspěšný…"

Pak se definitivně zlomil v záchvatu hysterického pláče a bylo mu jedno, že kolem stojí desítky lidí. Ani netušil, jestli to ještě natáčejí. Byl jen on, vzpomínky a opakovaná bolest, temnota pohlcující jej a stahující stále níž. Byl zlomený.
*****
Siwon vyklouznul zadním vchodem z budovy filmového studia a zhluboka se nadechnul chladného večerního vzduchu. Zvedl pohled k tmavé obloze a zamračil se; nečekal, že budou natáčet tak dlouho. Přemýšlel, jestli si vzít taxi nebo zavolat někoho pro odvoz, než mu došel jistý fakt a on měl sto chutí se plácnout do čela. Vždyť dneska přeci přijel vlastním autem. Jenom si pro něj musel dojít na poněkud vzdálenější parkoviště. Oklepal se zimou a uvědomil si, že postává na cestičce jen v tričku a teplota rozhodně nebyla nejvyšší. Vždyť byl teprve raný březen…

Ticho prořízlo vyzvánění telefonu, jež zběsile vibroval v jeho zadní kapse. Mladý zpěvák si přístroj s nerudným mumláním podržel před obličejem a zamžoural na jméno volajícího. V tu chvíli se mu dech zadrhnul. Blikající jméno Donghae nemohlo věstit nic dobrého, vždyť jeho hyung jej téměř nikdy nekontaktoval. Plynulým pohybem hovor přijal a přiložil si aparát k uchu. "Donghae?" zeptal se a i sobě samému zněl vyděšeně.

"Siwone, musíš okamžitě přijet do studia za parkem Sajik, víš kde, ne? Leeteuk…"

Víc už neslyšel. Mobil pustil z ruky a ještě než dopadl na zem, řítil se směrem ke svému autu.
*****
"Teukie!" zaduněl místností hlas mladšího, který vběhl dovnitř s ochrankou, která se jej snažila zadržet, v patách. Těžce dýchal, jak běžel celou cestu, aby byl co nejrychlejší.

Donghae na druhé straně pokoje stočil pohled ke dveřím a bylo na něm vidět, jak z něj opadlo největší zoufalství. "Siwone!" vyjekl a vyskočil na nohy. "To je dobře, pojď, honem!" popadl jej za ruku a už se řítili spletí chodeb do útrob budovy, než se zarazili před jedněmi dveřmi.

Hae zaklepal na dveře, ale aniž by čekal na odpověď, vpadl dovnitř jako uragán. Siwonovi se zadrhl dech při pohledu na zoufale vzlykající hromádku v koutku. Starší jím smýknul do středu místnosti a zase za nimi zabouchnul. To už ale nevnímal.

"Teukie," zašeptal, klesnul na kolena a opatrně k drobnému tělu vztáhnul dlaň. Nemohl si nevšimnout rudých škrábanců táhnoucích se napříč celými pažemi, někdy přecházejících v půlměsíce od nehtů zaťatých do masa a zaplavených krvavými kapičkami. Každý vzlyk mu trhal srdce a chvějící se tělo jen ukazovalo vážnost celého stavu. Tohle nebyl obvyklý pláč, tohle bylo nejhlubší zoufalství, kterému jeho hyung propadal pouze pod vlivem starých vzpomínek. "Teukie."

Jakmile se k němu zdvihly zarudlé oči a slzami skropená tvář, nevydržel to a prudce si nejstaršího přirazil na hruď, jedna dlaň si našla místo okolo jeho pasu, druhou vpletl do jemných, světle hnědých vlasů a tvář mu ukryl v místě mezi svým ramenem a krkem, jako by se jej snažil ochránit před vším možným. Jako by byl štít stojící mezi vším zlým a vlastním hyungem, chránící malé, vyděšené dítě.

"Pšššš, už je dobře, už je dobře," šeptal mu tiše do vlasů a něžně s ním pohupoval ze strany na stranu. Nevěděl, co dělá, neměl nejmenší tušení, jen jednal intuitivně a očividně to pomáhalo. Vzlyky se o něco zklidnily a už se ani tolik neklepal. Nakonec jen nejstarší zdvihl tvář k Siwonovi a tomu se znovu sevřelo srdce i hrdlo. I přesto se ale udržel a jen se něžně pousmál. "Neplakej," zašeptal a přitiskl mu rty na čelo.

Hnědé, slzavé oči se na něj dívaly s naprostou oddaností. "Přišel jsi," vydechl nejstarší a sám se k němu více přitiskl. "Siwone, oni, oni…" znovu mu selhal hlas a mezi rty unikl další vzlyk.

"Nemysli na to," zamumlal mladší. "Už jsem tady, žádnou špatnou vzpomínku už k tobě nepustím."

Pohled, který se na něj upřel, byl plný zoufalství a důvěry v jeho osobu zároveň, nevinný. "Slibuješ?"


Siwon se k němu sklonil a políbil jej, hluboce, dlouze. Nepotřebovali slova, tohle byl ten největší příslib plný lásky, který mu Siwon mohl dát.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kim Lula Kim Lula | Web | 23. února 2014 v 20:25 | Reagovat

Okej, ty záchvaty, co jsem tady před chvíli předvedla slečně na skype o tom, jak tě nabodnu na kůl od plotu, vynechám...

Proč já nejdřív nezapla to video, aby mě varovalo, že se mám od tohohle článku držet na kilometr daleko...

Ach, Jungsoo...

Díky, fakt díky. Brečím.

A i kdybych tě nejraději zabila za toto, nemůžu nenapsat, jak to bylo ach a bože a och a... a tak dále. Dobře, po tomto fakt nic moc nevypotím. Jdu si udělat kakao a pustit si něco sladkého. Yeah...

2 Hatachi Hatachi | 23. února 2014 v 21:00 | Reagovat

Bylo to naprosto dokonalé, srdcervoucí. Též mi steklo pár slz.
To videjko jsem viděla už dřív a brečela jsem u toho jako Teukie. Ale to videjko bylo delší a Teukie tam říkal,jak je otec psychicky týral, co mu všechno dělal, jak ho i bil.
Vůbec to neměl lehké a ani teď po otcově smrti to nemá jednoduché.
Snad bude natolik silný, aby to ustál...

3 dg-entertainment dg-entertainment | Web | 24. února 2014 v 7:38 | Reagovat

I'll kill you. You bad little boy. Hope that I am elder than you.
Děkuju teď budu brečet all day. Jungsoo je z Juniorů moje zlatíčko. Proč musel mít tak těžké dětství a ranou dospělost?  Proč mi to tak moc připomíná to co se děje mě. Je to jeden z důvodů proč se otázkám na rodinu snažím vždycky vyhnout. Přeju si aby teď po jeho smrti se Teukie dal konečně dohromady a zapomněl. Protože mrtví už ublížit nemohou.

4 Erebos Erebos | Web | 24. února 2014 v 23:36 | Reagovat

[1]: *rudý až na zadku* Pardon...

[2]: Delší a přímo výpověď o tom, co se dělo? O_O To ke mně nedošlo... odkaz asi nemáš, co...

[3]: *schovává se a dělá, že neexistuje* Okay, now I am scared of you... And you are probably elder, that´s more scary :D  Hodně se upínáme na to, co se takovým lidem stalo a pokládáme to jako obraz k vlastní minulosti... alespoň já to tak mám... Mrtví ublížit nemohou, ale psychika je mrcha a vzpomínky se vracejí, když je jeden nejméně čeká, takže kdo ví

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
LAYOUT BY: KIM LULA | purple-line.blog.cz