Když otevřu dveře...

9. února 2014 v 16:31 | Erebos |  Originální
Přísahám, nezapomněl jsem na vás a ani se na vás nevykašlal, opravdu! Smějící se Poděkujte tomu talentovi, který mi odrovnal notebook takovým způsobem, že budu rád, jestli se vůbec ještě někdy rozeběhne. Kdybych jen věděl, co se s ním vlastně stalo, tak tomu talentovi zakroutím krkem, přísahám, protože nejenom že jsem přišel o všechna data v počítači, ale zřejmě vinou nějakého viru i o flešku, kde mám úplně všechny povídky. Achjo, takže teď to bude s tím přidáváním ještě horší, protože pár dní na to mi klekl i stolní počítač a tohle smolím na mobilu (takže prosím, opravdu nehleďte na ty překlepy). Takže pardon, pardon, teď to bude stát za prd, ale snad mi budou schopni alespoň jeden opravit do konce týdne...
Jinak, tohle jsem sesmolil v pátek na okresním kole Olympiády z češtiny (teda, je to upraveno, protože mi nedovolili mi si to ofotit a já mám paměť jak cedník) a pořádající učitel byl nadšen, takže by to možná mohlo zaujmout i vás. Zadání znělo: Příběh, kde bude jakkoliv použito Když otevřu dveře... No, ještě jednou se omlouvám a snad se mi něco povede vyťukat na mobilu i na čtvrtek, ale nic neslibuji.



Mladý chlapec se schoulil v koutku temné místnosti, nehty zaťaté do vlastních boků, až po nich zůstávaly rudé, krvácející půlměsíce, v náhražce nikdy neopětovaného a přitom tolik potřebného objetí. Oči zaměřené na dveře, i když v šeru místnosti neměl nejmenší šanci vidět víc, než jejich chabý obrys. Přesto se snažil. Zoufale se snažil nemrknout, jakoby se během té setiny vteřiny, kdy zavře oči, mělo stát něco příšerného. Plytký dech zběsile svištěl v plicích a odrazem od kolen, svinutých před jeho obličejem, se opět vracel zpátky.

Cvaknutí kliky znělo v tiché místnosti jako výstřel a následné skřípění dveří jako poslední těžký výdech umírajícího. Celé tělo v koutku místnosti se třáslo, téměř připomínalo kmitající molekulu. Ve skřípnutí zanikl tlumený výkřik a mladíkovi se po tváři svezla drobná slza. Pruh světla vrženého zvenčí zakryla rozložitá postava a vzápětí se dveře opět se skřípotem zavřely. Přesto ale dotyčný nerozsvítil. "Maličký," ozvalo se z temnoty pokoje a ten hlas, bytostně známý zastavil třes těla a nastolil určitý klid. "Pamatuješ si mě, maličký? To jsem já, David, vzpomínáš si?" ozvalo se znovu. Jak by si mohl nepamatovat. David byl hodný. S vypětím zbývajících sil se vyhoupnul na nohy a mírně vrávoravým krokem se vydal do středu pokoje. Opatrně natáhl ruku a prsty sjel po rameni zahaleném látkou. Stál tam. Vždycky tam čekal a čekal, než k němu mladší přijde. Nic nechtěl, nic nepožadoval. To bylo… zvláštní. David určitě věděl, co je zač. Že je tu násilím držený prostitut k ukojení zvrácených tužeb sexuálně úchylných mužů. Byl jen kus masa, věc, kterou jeho pán prodával, a bylo mu jedno, jak se cítí, jak mu je. Byl… špinavý. Nechápal, jak může být někdo tak milý. Hodný. A znovu se mu to potvrdilo, když jej starší jemně uchopil za konečky prstů a ohleduplným a spíše tázavým tahem jej dovedl k posteli, na jejíž pelest klesl a stáhl si drobnější tělo do klína. To bylo trapné. David byl oblečený a on… nesměl nic mít. Jen aby zákazníci měli málo práce. Bylo to… zvláštní. Nezvyklé a svým způsobem i příjemné. Jen mlhavě si vzpomínal, že něco podobného zažíval kdysi, ale vzpomínka už byla tak stará a zamlžená, že se ani nenamáhal snažit se víc. Prostě si jen vychutnával hřejivou váhu jedné ruky kolem svého pasu a druhou na předloktí. "Řekneš mi dnes už svoje jméno?" ozvalo se po chvíli. Sklonil hlavu; tohle byla otázka, kterou mu David pokládal při každé své návštěvě a na kterou mu stále ještě neodpověděl. A on se nikdy nezlobil, jen jej dál vískal ve vlasech. Dneska ale by mu jej mohl říct. Pán to sice zakázal a pán slíbil trest, ale důvěra k Davidovi byla silnější. "Viktor," zašeptal tiše, až nebylo možné, že by jeho hlas dosáhl dále, než k mužovu uchu. "Býval jsem… Viktor." Dostalo se mu ještě silnějšího objetí, ale žádná další reakce nepřišla. Jen jej po nějaké chvíli David položil na lůžko, sklonil se, aby mu prstem jemně přeběhl po tváři a odešel. Viktor se vyhříval v té něžné pozornosti, která mu byla věnována, než se dveře znovu otevřely. Vytřeštil oči; nebyl dost pozorný a teď měl platit. V pokoji se rozlilo tlumené světlo a odhalilo plešatého, obtloustlého muže. "Tak kdo je dneska děvka, která mě potěší?" ozval se přiopilý hlas a jedna silná ruka se mu obtočila kolem jemného krku. Zavřel oči a snažil se promítnout si všechny Davidovy jemné dotyky. Najednou nebyla bolest ze zákazníkova chování tak nepodstatná. Bylo jenom hřejivé teplo a něžnost.

Viktor se nedovedl orientovat v čase. Tma v místnosti nedávala tušit, zda je den nebo noc a světlo, které vnikalo vždy s příchodem zákazníka, bylo příliš nepodstatné. Přesto doufal, že je noc nebo kterákoliv doba, která mu pomůže. Nekrčil se v koutku jako jindy, dnes stál naproti dveřím a přemýšlel. Kolem těla měl omotanou deku a pevně si jí přidržoval na místě. Davidovy návštěvy mu pomohly uvědomit si, že jej nikdy nezamykali. Našel odvahu. Nedalo se to zjistit jinak, než že to zkusí a pokusí se zmizet. Zbývala ale jedna otázka. "Když otevřu dveře, budeš tam ty, Davide?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 9. února 2014 v 20:27 | Reagovat

To bylo moc krásné, krásně napsané.
A byl David za těmi dveřmi? Přála bych Viktorovi, aby tam byl...
S tím počítačem je mi to líto. Doufam, že se to brzo vyřeší, opraví a ty budeš dál moci psát :-)

2 dg-entertainment dg-entertainment | Web | 10. února 2014 v 19:38 | Reagovat

Tak já ti něco povím. Většinu příspěvků píšu na mobilu taky. Na pc mám málo času a když na něm jsem tak dělám spíš věci do školy. A sjíždím blogy... na svůj jaksi nemám čas :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
LAYOUT BY: KIM LULA | purple-line.blog.cz