4. line

27. února 2014 v 22:13 | Erebos |  78 line
Neříkal jsem náhodou něco o tom, že zamakám, abyste nemuseli čekat? No jo, mám jarní prázdniny, takže flákám úplně všechno Smějící se Tohle tu nepřibylo už pěkně dlouho, co? Nezapomněl jsem na tenhle cyklus, to rozhodně ne. Jenom jsem se seknul na téhle kapitole. Ani v nejmenším by mě nenapadlo, jak mě zaměstná tenhle pár. Mělo to být snadné a já se u toho zasekám na měsíc a ještě k tomu to je... já ani nevím, něco mi tam prostě a jednoduše nesedí. Naprosto stupidní nápad, který mě nutí už několik dní přemýšlet nad tím, co mi tam sakra tak moc vadí. Vážně, kdyby to nebyla už sedmá verze na tenhle pár, znovu to přepíšu. Ale já jsem děsně líný, takže mám úkol pro vás. Protože se pohybujete v psaní už mnohem delší dobu, nejspíš zjistíte tu chybu. Takže kdybyste mi dali vědět dole do komentářů, zkusím udělat ještě druhou verzi nebo to úplně přepat... No jo, už mlčím a pracuju na dalších věcech. Enjoy!

Couple: Sungmin/Eunhyuk


Eunhyuk se opřel o veřeje dveří a s pobaveným a zvláštně spokojeným úsměvem pozoroval tělo vlnící se v tréninkové místnosti. Rozsvícená polovina světel kreslila v kombinaci s temnotou druhé části místnosti na polonahém těle výrazné tmavé stíny. Drobné krůpěje potu se na jemné pokožce třpytily a vytvářely zvláštní efekt.

Bavilo ho sledovat Sungmina při tréninku. V takových chvílích to nebyl král aegya, přehnaně, až vlezle roztomilá osobnost, lamač fanouškovských srdcí. Byl… svůj. Bylo to na něm poznat. Ta radost, energie, kterou dával do každého pohybu, do každého kroku. A hlavně - opravdový úsměv, žádná ubohá přetvářka, kterou ukazoval mimo jejich dorm.

S tichým zaduněním nechal hlavu padnout na roh dveří a jen se díval. Vždycky bylo zajímavé pozorovat staršího při některých trénincích bojového umění. Ne při těch ukázkách, které natáčeli, nebo byly v televizi. To byla jen šaráda, ani zlomek toho, co starší ve skutečnosti uměl. Sledoval jednotlivé výskoky, otočky i náznaky bolestivých úderů, každé napnutí svalů. Tělem se mu rozléval zvláštní pocit a chvíli mu trvalo, než přišel na to, o co ve skutečnosti šlo. Žárlivost. On měl jen tanec. Ne, že by ho neměl rád. Právě naopak, miloval tanec, učení se choreografií, vymýšlení nových kombinací kroků i tu volnost, kterou s každým dalším pohybem získával. Ale… Vždy bylo nějaké ale, to se naučil už dávno. Už od mala zbožňoval pohyb a tanec mu určitým způsobem umlčoval touhu po úplně jiném druhu vybití energie. Fascinovala ho organizovanost, síla, disciplína, vlastně všechno na klucích, kteří se mohli učit bojovým uměním. Ať už to bylo kung fu, wushu nebo cokoliv tomu podobného. Povzdechl si sám pro sebe; on v dětství takové štěstí neměl, jeho rodina si kurzy takových drahých sportů nemohla ani v nejmenším dovolit. Netvrdil, že ho už několikrát nenapadlo se Sungmina zeptat o nějaké ukázky a možná i tréninky, ale nikdy nesebral odvahu. Měl přeci svůj tanec a svou hrdost. A to mu podle všech mělo stačit. Nehodlal si stěžovat, měl všechno, co si mohl přát. To, že něco chybělo, už přeci nikoho nezajímalo, a on nehodlal ostatním přidělávat starosti.
*****
Sungmin dokončil další sérii plynule na sebe navazujících pohybů a s uspokojením si otřel pot z čela. Musel se pochválit, dnes se mu trénink neobyčejně dařil. Možná to mohlo být i tím, že zkrátka vypustil úplně všechno, pár věcí se vyřešilo a on se konečně uvolnil. Úžasný pocit uspokojení jej téměř nadnášel. Vnímal, že někdo stojí u dveří a probodával jej pohledem, ale to v tu chvíli bylo na absolutním okraji jeho vědomí. Nebylo to podstatné, ne dokud měl svojí mysl mimo okolní realitu, jen pro sebe, úplně oproštěnou ode všech a všeho a soustředěnou jen na další pohyb. Znovu se ponořil do jednotlivých pohybů a svět zase na chvíli přestal existovat.

Když měl po dalších možná dvaceti minutách dojem, že mu ten cizí pohled vypálil díru do hlavy, ustal v pohybech a srovnal si rozházenou mysl. Bylo mu jasné, že dnes už se k tréninku nevrátí, ale zároveň s tím se dostavoval pocit únavy a mírného namožení. Zavrčel si pro sebe a v duchu mu proběhlo několik nadávek na vlastní adresu. Copak to dělal první rok, že nevěděl, kdy přestat, aby se mohl další den hnout?

Otočil se ke dveřím s úmyslem vypadnout zpátky do dormu a s vidinou horké sprchy před očima, takže jej pohled na osobu sedící u dveří překvapil. Zarazil se v polovině kroku: "Eunhyuku?" Musel se zeptat, i když věděl, že je to jeho nejoblíbenější dongsaeng. Tedy ne, že by to někdy opravdu přiznal. Sledoval, jak sebou mladší trhl a zvedl k němu pohled. Jako by celou dobu sledoval místo, kde trénoval a zamyslel se natolik, že si ani nevšiml jeho odchodu.

"Ah, omlouvám se, Sungmin-hyung, nechtěl jsem tě vyrušit," hrabal se hned na nohy s omluvnými úklonami.

Starší jen mávnul rukou a sám k němu přikleknul, než se Euhyuk stihnul zvednout na nohy, uchopil jeho bradu mezi prsty a natočil si jej k sobě, aby mu neuhýbal pohledem, jako to dělal vždy, když s ním chtěl vážně mluvit.

"Eunhyuku, co se děje, hmm? A opovaž se říct, že nic. Vidím to na tobě, něco není v pořádku a ty mi to tady a teď řekneš, jinak se utrápíš!" V takových chvílích neměl s roztomilou pěveckou hvězdou nic společného. Byl vážný, rozhodný, možná vnímavější než by na svůj věk po takových stresech mohl být a pro někoho možná i děsivý. Starostlivý. A schopný udělat cokoliv v jeho silách pro svého dongsaeng.

Hyuk si povzdechl a pokusil se i přes sevření zavrtět hlavou v nesouhlasu. Min si ale i přesto vynutil přímý pohled z očí do očí. Pevný, nepřipouštějící námitky. Nesmlouvavý, kterému mladší nakonec podlehl. On nebyl ten silný, spíše ten vystrašený, potřeboval vedení někoho zkušenějšího. Když si uvědomil, jak moc byl závislý na ostatních, jak potřeboval někoho kolem sebe, z oka se mu zrádně vyplazila drobná slza. Byl ten slabý, neschopný, bál se příliš mnoha věcí a rozhodně by se sám neuměl ubránit, ne tak, jako Sungmin.

Min by lhal, kdyby tvrdil, že jej slaná kapka nevyděsila. Co řekl nebo udělal, co mladšímu připomněl, že zareagoval takhle? "Pověz mi, co tě trápí, Hyuku. Pusť to ven," zašeptal a opřel jejich čela o sebe, až si hleděli do očí z minimální vzdálenosti. To bylo možná ta pověstná poslední kapka, která zlomila už tak křehkou psychiku.

"Tak nějak… nic a… všechno a vůbec…" mumlal Eunhyuk. Nevzlykal, jen mu z očí tekly slzy a potřeboval delší pauzy na zformulování vlastních myšlenek do vět. "Před chvílí jsem byl… v pohodě, ale najednou… jak jsem slabý… a rodina… taky jsem chtěl umět to co ty… strašpytel…" umlknul a jen nechával slzy téci. Ani nevěděl, proč to vlastně řekl. Jakoby mezi mozkem a ústy chyběla obvyklá cenzura.

Sungmin se zamračil, chvíli přemýšlel a nakonec jen něžně přejel po Hyukově výrazné linii čelisti. "Tak pojď," pomohl mu zvednout se na nohy, podebral jej pod koleny a v náručí jej klidným krokem nesl zpět do dormu. "To bude dobré, už je toho prostě moc. Lehneš si a prospíš se, trénink do zítřku počká. Tvoje hlava si potřebuje odpočinout, prostě vypneš. Možná pro tebe vyškrábneme někde i nějaké volno. Jenom zavři oči a poslouchej můj hlas. Ne to, co říkám, jenom tu tóninu. Uvolni se a nemysli na takové věci. A když budeš chtít, můžeš se mnou někdy trénovat, co ty na to?"

"To bych mohl?" otevřel mladší oči a podíval se na něj s takovou oddaností a dětským nadšením, až bylo nemožné mu tu radost jakkoliv odepřít.


"Pro tebe všechno," zamumlal starší a vtiskl svému nejoblíbenějšímu dongsaeng něžný polibek na čelo. Pro něj by udělal cokoliv.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kim Lula Kim Lula | Web | 28. února 2014 v 15:44 | Reagovat

Oh, tohle bylo pěkné, takové miloučké! Strašně se mi to líbilo, zvláště ten konec. Takové... no... nenásilné, chápeš. Jen malý náznak, ale nic víc, prostě "to něco, co tam všichni vidíme, ale není to tam přímo ukázané". Háháhá, snad mi rozumíš, pač já su debil na vysvětlování, takže mi rozumí asi tak jeden z deseti :D

Nemyslím si, že by bylo něco špatně. Představa, jak Sungmin nese Eunhyuka v náručí, mě sice pobavila, myslím, že hodně, ale dobrý, proč ne. Asi jen nemám až takovou fantazii :D Každopádně - áááááw, Hyuka bych pomatlala, maličkého.

2 Hatachi Hatachi | 28. února 2014 v 21:49 | Reagovat

Miluju když Sungmin nebo Hangeng předvádějí různé prvky kung fu.
Ale tohle se mi líbilo, vážně moc se mi to líbilo.
Bylo to takové zvláštně citlivé a něžné.
Třeba to, že Hyuk touží umět ještě něco jiného, než jen tanec, ve kterém je opravdový mistr. A když se bude učit bojové umění, tak se přestane považovat za strašpytla a s učitelem, jakým je Sungmin, mu to dodá trochu toho sebevědomí :-)
S tou chybou tě moc neporadim, protože já nejsem pisatel, jen vášnivý čtenář :-|

3 Hotaru Hotaru | Web | 2. června 2014 v 20:09 | Reagovat

Aww :3 Rozhodla jsem se, že to prostě přečtu všechno naráz a pak zanechám dlouuhý obsáhlý komentář u poslední dostupné kapitoly... ale tohle je tak úžasné, až to prostě musím napsat i sem. *-* Ty tak úžasně píšeš! Hrozně se mi líbí tvůj nenásilný a takový milý styl psaní. Moje sebevědomí je někde na bodu mrazu a mám chuť s tím svým amatérismem okamžitě seknout :D Ale první si musím přečist ostatní díly :33 Vážně se mi to moc líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
LAYOUT BY: KIM LULA | purple-line.blog.cz