Zrovna tohle jsem nečekal...

18. ledna 2014 v 21:52 | Erebos & Spes |  Přidáme dvě muly!
Neříkal jsem náhodou něco o týdnu? Před čtrnácti dny? Pardon, pardon, moc se omlouvám. Abych byl upřímný, nečekal jsem, že mě všechny ty věci takhle převálcujou, ale co už. Dneska zase kapitolka tohohle, třeba někomu přijde vhod. Ještě příští díl je takový trochu suchý, ale od toho dalšího už by to mělo být ku obrazu mému a s trochou našeho reálného stupidního humoru, který se časem poměrně stupňoval a stupňuje. Enjoy!


"Hey, mom, I am home!" křiknu do chodby, shodím cestovní tašku z ramene a skopnu boty.

"Ahoj, Alexi," přijde za mnou mamka a vtáhne mě do objetí. "Zase mluvíš jenom anglicky? Možná by ses mohl stavit za holkama, trochu procvičení jenom ocení. Pak mi povyprávíš, jak ses měl," usměje se a zase odběhne do kuchyně, odkud se line lahodná vůně, až se mi sbíhají sliny. Hodím bágl do pokoje a nakouknu do obýváku, kde sedí obě sestry.

"Hey girls," skočím mezi ně na gauč a hodím jim ruce kolem ramen. "How are you?" Mladší se na mě otočí: "Alex," vyjekne a za chvíli už všichni tři debatujeme o novinkách posledních týdnů, kdy jsem nebyl doma.

Vyruší nás až zvonek. "Dojdu otevřít," zabručím a zvednu se, cestou z cesty odsunu boty, které jsem po sobě neuklidil a otevřu. "Přejete si?" Stojí přede mnou chlap, tak pětatřicet bych mu tipnul, polodlouhé hnědé vlasy, světle karamelové oči, ostré lícní kosti. Čerstvě oholený, hádám, podle trochu zarudlé kůže na levé tváři a hodně výrazné vůně vody po holení. Široká ramena a slušně osvalený hrudník obepíná jednoduché tričko, z rukávů vykukují bicepsy dlouhých paží s úzkými prsty, na zápěstí má sportovní hodinky. Světlé, sešoupané jeans na bocích drží decentní opasek z černé kůže, na nohou botasky s jemně okopanou špičkou. Vsadím se, že ten obličej znám, že už jsem ho někdy viděl, ale ani za nic si nevzpomenu.

Než mi stačí odpovědět, vyřítí se z kuchyně mamka: "Jakube, ahoj, jdeš včas. Pojď dál." Aha, takže odtud ten obličej znám. Ustoupím ze dveří, aby mohl projít a sleduji, jak jí objímá a líbá na tvář. Musím se k nim otočit zády, protože ten pohled ve mně zvedá žluč. Je to cizí chlap a teď se tady omotává kolem mojí mamky, sestry jej podle všeho mají rády, protože z pokoje slyším dvojhlasné "Ahoj" a mladší sestru, jak se běží přivítat. V mém domě se producíruje cizinec, kterého už moje sestra oslovuje "tati" a já nemám nejmenší ponětí, kdo to je a co od něj můžu čekat.

"Oh, a tohle je můj nejstarší syn, Alex. Vždycky jste se míjeli, takže jste neměli šanci se seznámit. Jakube, Alex, Alexi, můj přítel Jakub." Představí nás mamka a já mu s falešně nadšeným pohledem stisknu ruku.

"Rád tě konečně poznávám," usmívá se na mě a já si pořád nejsem jistý, jak se k němu chovat. Mamka nám pokyne k obýváku, kam se odebereme, ale stejně jdu pár kroků za ním a pokouším se analyzovat každý jeho krok, každý jeho pohyb. Na sedačce se záměrně posadím v pravém úhlu k němu, abych měl dobrý výhled a přitom nemohl být nařčen ze zírání. To i ale překazí hlava rodiny.

"Alexi, zlatíčko, dojdi nám postavit vodu na kafe a vezmi ze skříně i něco k tomu, třeba ty nové sušenky," zavelí a než se stihnu vypařit z místnosti, už spolu cukrují. V kuchyni se musím opřít o linku a párkrát se nadechnout, abych uklidnil krev. Napustím vodu do konvice a zapnu jí, na talířek vysypu pár přeslazených pamlsků a nakouknu do vedlejší místnosti. "Co si kdo dáte?"

Mamka se otočí ke všem přítomným a nakonec mi oznámí: "Tak horkou čokoládu, kapučíno, ovocný čaj a mě udělej kafe." Znovu zmizím v kuchyni a za chvíli se vrátím s balancujícími hrníčky, postavím je do středu stolu, aby si každý vzal, co si objednal a znovu se usadím. Znovu skenuji Jakuba pohledem, odhaduji a analyzuji. Bokem natisknutý k mamce, lžičkou si míchá čaj a shovívavě se usmívá na mou nejmladší sestru, která mu nadšeně něco vypráví. Jde mi to těžce přes mysl, ale opravdu by byl… dobrý otec. Sakra!

"A co vlastně děláš ty, Alexi?" otočí se na mě a já se musím vynořit z hloubi svých myšlenek, které mě zanesly kdoví kam. "Uhm, co přesně tím je myšleno?" zeptám se, abych se zorientoval v čase a prostoru.

Usměje se, vlastně docela hezky. "Jen mě zajímá, co studuješ za školu. A taky jsem docela zvědavý, co že to děláš za brigádu, nebo je to práce? Vím, že mi to už několikrát Zdenička říkala, ale nejsem si jistý, že jsem to všechno správně pochopil." Přeměřuje si mě pohledem, snaží se tvářit laskavě, ale pořád z něj mám divný pocit. Je to někdo neznámý a už o mě vyzvídá, aby si mohl začít hrát na tátu i mě. A to se mi nelíbí. Nechci dovolit, aby po mě začal šlapat další chlap.

Nasadím masku zájmu a nadšení, falešnou jako úsměv, který mu věnuji. "Jsem ve druháku na ekonomce, zaměření na cestovní ruch. Ale taky to je trochu jazykovka, takže se trochu pohybuju i v téhle oblasti. Byla to spíš volba podle toho, že jsem kousek od toho sehnal práci a peníze jsme potřebovali. Není to ani tak o tom, že by mě tahle škola nějak extra bavila, ale pro rodinu cokoliv. A ta práce? Je to cestovní kancelář pár ulic od školy. Stačí vyběhnout z budovy a do deseti minut se můžu starat o zákazníky. Plus vlastně díky zaměření ve škole o prázdninách a v časech volna jezdím na zahraniční zájezdy jako průvodce, doprovod zájezdu a podobně. Hlavně Anglie, protože jazyk celkem zvládám. Až na to, že v poslední době si žádají i práci v době školy a to se zase špatně vysvětluje. Ale co se dá dělat, rodina finanční zabezpečení potřebuje."

Nepřerušuje mě, jenom naslouchá se lžičkou neustále kmitající po šálku a pohledem přímo upřeným do mých očí. Je to jako souboj o sílu a čest. Kdo uhne první, bude ten podřízený. A já to být nechci. Mamka se začne bavit s Karol a Eliška si s něčím hraje, zatímco my se pořád přetlačujeme pohledem. Uhne. Koutek mi nenápadně cukne vzhůru. "A co tě vlastně vedlo zrovna k téhle práci?"

Pohledem zkontroluju svojí rodinu; nevypadají rozrušeně nebo nervózně z toho týpka. Aha, já zapomněl, oni už ho znají dlouho, to já jsem tu ten navíc. A náladu mi to zrovna nezvedá. "Vzal jsem to proto, že to byla docela přijatelná nabídka. Slušné finance, i když s větší zodpovědností. Pro rodinu cokoliv."

"Víš," podívá se na mě zvláštním pohledem, který se mi nelíbí. "Pořád tady mluvíš o rodině a o svojí sebeobětavosti pro ni. Na rovinu, jsou to velká slova na někoho tak mladého."

"Máte snad nějaký problém s mými slovy, nebo o co vám jde?" vyjedu trochu zostra, ale stále to ještě je v mezích společenské normy. Zvedne ruce mírně v obraně: "Tak jsem to nemyslel. Spíš jsem tím chtěl říct, že používáš hodně silná slova na svůj věk. Až je to smutné, jak brzy jsi musel vyspět."

"O vaši lítost nestojím."

"Rozumím," nenechá se rozhodit tím, že ho přerušuji: "a respektuji. Jen jsem musel říct svůj názor na to, co vidím před sebou. Nic zlého v tom nehledej. Ale zpět k tématu rodiny." Upije čaje, který podle mě už musí být úplně studený, ačkoliv tu nesedíme nikterak dlouho a kotník jedné nohy si opře o koleno té druhé. Mamka se k němu otočí a pak se oba dva zadívají na mě a střídavě ujíždějí očima k sestrám, zatímco se drží za ruce. "Chceme jenom říct, že…"

"Že se chceme brát a vytvoříme tak jednu ohromnou rodinu," dokončí mamka opravdu nadšeně.


Tak zrovna tohle jsem nečekal… Doprdele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
LAYOUT BY: KIM LULA | purple-line.blog.cz