White Christmas 7

27. prosince 2013 v 1:03 | Erebos |  White Christmas
Dneska naposledy s touhle povídkou... Poslední kapitola, která tu měla být na Štědrý den. Ehe, pardon, pardon, ale opravdu to nevyšlo. Už jen proto, že původní koncept nakonec bude samostatná jednorázovka, protože se absolutně vymknul kontrole. A slíbený delší díl ve skutečnosti není skoro vůbec delší, než ty předchozí... Třeba vám i přesto přijde vhod. A já se jdu podívat na nějaký další námět, ať sem můžu zase něco přidat Usmívající se



Leeteuk se podíval z okna a povzdechl si. Za oknem už se snášela tma a ze vzdálených domů až do kasáren pronikala světla vánočních výzdob a řetězů. Ve skrytu duše si přál strávit Štědrý den jinak, ale nedalo se nic dělat. Rozhlédl se kolem sebe, ale byl sám. No jo, to jen on vyfasoval takovou kancelářskou službu. Povzdechl si a vytáhl fotku, na které bylo všech patnáct členů Super Junior. Usmál se a do očí se mu natlačily slzy. Postavil fotografii na stůl před sebe a o jeho desku si opřel bradu podloženou dlaněmi. Jen se díval a přemýšlel, jestli se jeho akce povedla. Nechtěl ani pomyslet na to, co by se mu stalo, kdyby vedení zjistilo, že posílal dopisy do SM Entertainment i do Číny a vojenskému vedení jen proto, aby dostal všechny kluky na Vánoce do dormu. Úplně všechny. To, že se jemu samotnému dostat pryč nepovede, s tím na jednu stranu počítal, i když ho to mrzelo. Ale pokud se všichni sešli, jistě si to užijí i tak. A určitě se k němu dostane dopis od nich všech s pozdravy, popisem celých svátků a hlavně fotkou, kterou si bude moct schovat a dívat se na ní vždy, když mu bude pod psa.
Když se za ním ozvalo zakašlání, přísahal by, že nebyl daleko od infarktu. Vymrštil se do stoje, až se židle, na níž seděl, se s rachotem překotila a zůstal stát v pozoru.
"Pohov," ozval se hrubší autoritativní hlas a starý generál se posadil na židli před ním. Vztáhl ruku po fotce na stole a Leeteuk, který se z pozoru stále ani nepohnul, bezděčně trhnul rukou, jakoby se bál, že už jí nikdy neuvidí.
"To je ta tvoje kapela?" zeptal se starý muž a zaujatě zkoumal všechny tváře.
"Ano, pane," hlesl Leeteuk a modlil se, aby se mu tahle jediná fotografie ještě vrátila.
"Proč s nimi po tom všem snažení nejsi?"
Leeteuk se pokusil zatvářit zmateně, i když byl nervózní, že vše prasklo: "Pane?"
Ulpěly na něm bystré oči. "Ptám se tě Jung Soo, proč jsi se tak moc snažil dostat všechny ty lidi do Soulu, hádám k vám do bytu, a teď tam s nimi nejsi?"
Sakra! Sakra, sakra, sakra! Leeteuk se sám sebe ptal, jak na to mohli přijít? A co teď bude? Neměl nejmenší tušení, jestli nějak reagovat, bránit se a odporovat, nebo raději přiznat pravdu a přijmout trest. Generál ale jen hodil fotku zpět na stůl a pokynul k ní. "Tak běž."
Teukovi se šokem rozšířily oči. "Ne, uklidni se, Leeteuku. Generál to tak určitě nemyslel. Prostě máš jenom vypadnout zpátky do kasáren a přestat tady zaclánět," nadával si v duchu a raději se natáhl pro obrázek patnácti mladíků. Ruka starého muže však byla rychlejší. Bezmocně sevřel ruku v pěst; tohle pro něj bylo to nejcennější hned po originálních osobách.
"Myslím to vážně, vojíne. Vy teď zvednete svůj zadek, odeberete se do kasáren, sbalíte se a chci vás vidět odkráčet hlavním vchodem za tou vaší skupinou. A vrátíte se až v nadcházejícím roce, řekněme tak šestého. A teď už běžte," postrčil fotku znovu k němu a zvedl se.
Leeteuk po kusu papíru chňapnul, ale pak zůstal nevěřícně zírat na vyšší šarži. "Pane?"
"Tak už běžte. Nebo si to rozmyslím," zavrčel starý muž a se zasalutováním se odebral z místnosti, zanechávaje šokovaného vojína jeho osudu.
*****
Jeho kroky zpomalily až před budovou, kde se nacházel jejich dorm. Po cestě celým městem mu v uších zněly koledy a dětský smích a na čichové buňky dorážela vůně jehličí, cukroví i svařeného vína. Sníh křupal pod vysokými vojenskými bagančaty a mráz mu vyštípal tváře i ruce bez rukavic do ruda.
Zaklonil hlavu, až se mu do obličeje nahrnula smršť sněhových vloček a čepice mu málem spadla z hlavy. Rychle si ji zase stáhnul do čela. Ačkoliv kolem nikdo nebyl, nedovolil si ani na chvíli riskovat. I ten krátký pohled vzhůru mu ale ukázal rozzářená okna v jejich patře. Na rtech se mu vytvořil drobný úsměv a jen si pohodil vakem s několika osobními věcmi na rameni, než vykročil ke vchodu s ochrankou.
Dva mladí muži, ještě chlapci. I přes vánoční atmosféru se zachmuřil - sice jsou svátky, ale to neznamenalo, že ochrana jeho kluků bude omezená. Zase se k němu v plné síle vracely leaderovské sklony. Oběma hochům věnoval úklonu, i když mu doklady kontrolovali na něj příliš dlouhou dobu. Uznával, v tom oblečení vypadal jinak, ale že by neuvěřili ani tolika papírům o jeho totožnosti, to se mu nezdálo. Umínil si, že jen co si najde čas, vyřeší to s manažerem.
S podobnými myšlenkami proklouznul do chodby, kde do něj udeřila stěna teplého vzduchu. Vymrzlé ruce i obličej o sobě dávaly vědět pomalu přicházejícím brněním a dusot těžkých bot se odrážel ode zdí. Pohledem přejel po výtahu i po zdech kolem, které byly ještě místy poznamenané rukou ELFs. Na tváři mu znovu vykvetl úsměv. Konečky prstů přejel po několika znacích na zdi a nakonec se rozhodl nejet výtahem, ale použít schody. Pomalu stoupal krok za krokem vzhůru a občas se zastavil, aby se zahleděl na některý ze vzkazů. Celá vánoční atmosféra jen podněcovala jeho úvahy a vzpomínky. Někdy pořád ještě nevěřil tomu, jak dlouho a jak zvláštním poutem spolu drželi. Jen doufal, že nahoře, v bytě, jsou úplně všichni, kteří tvoří Super Junior. Ať již jsou ve skupině, nebo je museli na čas opustit. Pořád věřil tomu, že nastane čas, kdy budou opět jedna velká rodina.
Ani nevěděl jak, a najednou stanul přede dveřmi jejich prvního bytu. Až sem se táhla vůně cukroví a určitě i výborné večeře. Byl rád, že ve vaku byly i klíče. Hádal, že kluci právě večeří a on byl pověrčivý. Co když někdo nedorazil a bylo jich u stolu třináct? I samotné vstávání od stolu v průběhu večeře podle něj přinášelo smůlu. Otočil klíčem v zámku a v tichosti pootevřel.
Mezi první vjemy patřila omamná vůně, přítmí a ticho přerušované jen tichým mumláním z kuchyně. Opatrně setřásl z nohou těžké boty, poctivě je urovnal ke straně a s opatrným našlapováním se přesunul ke dveřím do kuchyně.
Pohled, který se mu naskytl, jej málem odstřelil. Seděli tam, všech čtrnáct a na místě, kde vždycky sedával on, byl podle tradice připravený talíř. Siwon zrovna se skloněnou hlavou a zavřenýma očima předříkával za všechny modlitbu, Yesung držel obě Kyuhyonovy ruce, aby se nedostal k mobilu, Hyuk, sedící zády k němu, rádoby nenápadně capkal rukou po stole směrem k perníčkům, dokud jej Ryeowook lehce neklepnul přes prsty. Henry měl kolem krku omotaný teplý šátek a trochu zarudlé tváře, zatímco mu Kangin přidržoval obklad na zátylku, Donghae se Sungminem se šťastně usmívali a jejich dlaně s propletenými prsty ležely na stole. Hangeng měl kolem sebe omotanou dlouhou Shindongovu paži a hlavu na jeho rameni a Kibum k sobě tisknul Zhoumiho paži. A Heechul se ani na Štědrý večer nenechal ovlivnit náboženskou vlnou a ostentativně se prohlížel v odlesku skleničky, dokud si ve skle nevšiml i další osoby. Poplašeně škubnul hlavou směrem ke dveřím a sklenka mu vypadla se zaduněním z ruky. "Teuku," šeptnul bolestně.
Ozvalo se několik vyjeknutí a skřípění židlí po podlaze, ale to už Heechul vyskočil ze židle a padl nejstaršímu kolem krku. "Leeteuku," šeptnul roztřeseně a skryl hlavu v rameni nejstaršího. K leaderovým zádům se natiskla vysoká Siwonova postava. Během pár vteřin se k nim připojili i ostatní a Teuk už nedokázal zadržet slzy. Sám se natisknul k Wonově hrudi a nechal slané kapky volně kanout. Konečně byl doma.
*****
Celou večeři museli odložit, protože všichni byli neuvěřitelně naměkko. Heechul se odmítl od svého leadera vzdálit a sám Leeteuk jen ocenil oporu, kterou mu poskytoval Siwon. Všechny zbylé dvojice se odklidily do jednotlivých pokojů, aby se zvládli vzájemně uklidnit.
"Trošku se tu pomíchalo osazení pokojů," zamumlal Chul a pozvedl hlavu, aby se svým dvěma společníkům zahleděl do tváře.
"Jo, už není pořádně kde spát," objal je oba Siwon a opřel se o leaderovo rameno bradou. Nakonec neodolal a vtiskl nejstaršímu na tvář dětskou pusu. Chyběl mu jako opora a za pár dní měl zase zmizet.
Pohled, který mu věnoval Hee byl téměř vražedný. Leeteuk se odtáhl a pootočil hlavu tak, aby na něj viděl alespoň koutkem oka. "Nedělej to."
Nejmladší byl zmatený: "Proč? Mám tě rád, hyung a chybíš mi!"
Nejstarší sklopil pohled k zemi: "Bolí to, když víš, že to není stejné, jako to, co cítíš sám," zašeptal a o to víc sevřel ve své náruči subleadera.
Won chvíli přemýšlel, ale pak s bezradným výrazem zaskučel: "Nerozumím ti, hyung!"
"Mám tě rád. Velmi rád. Ale stejně důležitý je pro mě Heechul. A tím, že bych si vybral jednoho z vás, bych ublížil tomu druhému…" Umlkl a vymanil se z jejich sevření. "Omlouvám se, že jsem způsobil takový rozruch i za ta slova. Dojdu se jenom rozloučit s kluky a zase zmizím a doufám, že až mě pustí z vojny, budeme stále přátelé a nebudete mi to vyčítat," otočil se k nim zády a po tváři mu začaly klouzat slzy.
Oba mladší chlapci se na sebe podívali a pak se starší nahnul, vtiskl Siwonovi drobný polibek na rty a šeptnul: "I na tobě mi moc záleží." Než si to nejmladší stačil přebrat v hlavě, vyskočil na nohy a omotal se kolem zad svému leaderovi. "Prosím, neodcházej!" vzlykl znovu.
Siwon si jen nechápavě přebíral to, co se právě stalo. Leader ho má… rád? Jako… víc, než rád? A Heechul… A on… Všechna kolečka zapadla snad na ta správná místa a on vyskočil na nohy a objal oba dva. "Miluju vás, oba," kníkl a přitáhl je k sobě, skrývajíc zrudlou tvář v něčích lopatkách.
Leeteuk se otočil, sám obě těla stisknul a každému z chlapců věnoval jeden nejistý polibek. Ve svých třiceti letech se konečně cítil naprosto kompletní.
*****
Nakonec se dostali i k večeři. Leeteuk se pousmál. Jak si jen mohl myslet, že by taková událost u nich mohla být normální? Polovina členů se nechala krmit, Donghae se Zhoumim vyprovokovali malou přestřelku vařeným hráškem, Heechul neustále polohlasně pronášel sarkastické hlášky na všechny přítomné a Leeteuk se ani nesnažil všechny nijak usměrnit. Sám by se s nimi rád bavil, ale ještě jedna věc mu tížila mysl.
"A teď dárky!" vyjeknul Sungmin a všichni se jako lavina nahrnuli ke stromečku. Jen nová trojka se táhla poněkud pozadu a to jen díky váhavému kroku nejstaršího.
"Teukie? Co se děje?" naklonil se k němu Siwon a přitom se nosem jemně otřel o jeho ucho. Nejstarší se zachvěl a pak sklopil pohled k zemi. "Když já… no… totiž… nemám žádné dárky," vypadlo z něj a zrudnul hanbou. Obě jeho lásky se na sebe podívaly. Mrkli jeden na druhého a pak Siwon lehce zvedl Leeteuka do náruče, zamračil se, když zjistil, že ani na vojně nepřibral a stále byl jak pápěří, a protlačil se skrze osazenstvo kolem stromečku. Nohou odsunul pár krabic a posadil svého leadera na zem. "To, že tu jsi s námi, je ten nejkrásnější dárek."
Všichni členové samozřejmě halasně souhlasili a spokojeně se na něj usmívali. "Jo, náš anděl je ten nejlepší dárek! Už jenom proto, že nás sem všechny dostal, i když to muselo být těžké," ozvalo se z chumlu a prohlášení následovala vlna mumlání.
"To všechno… ty?" zeptal se jako první Hangeng. Leeteuk krvavě zrudnul a sklonil hlavu. "Jen jsem vás tu chtěl mít zase úplně všechny. Jako jednu obrovskou rodinu, kterou pro mě jste," zamumlal.
"Já tě miluju," usmál se spokojeně Zhou Mi a ještě víc k sobě natiskl Kibuma.
"Hej! Zhou Mi, hleď si Buma, jo? Teuk je můj!" zavrčel Heechul a pokusil se prodrat až k leaderovi.

"Náš," brouknul Siwon a pevně kolem nejstaršího obmotal paže. Chul se zastavil a spokojeně se usmál. Jo, s tímhle klukem se bude o Leeteuka dělit rád. Mají stejný cíl - chránit to roztomilé stvoření. "Krásné Vánoce, lásko," šeptl ještě Siwon leaderovi do ucha, čímž na jeho tváři konečně vytvořil ten nejkrásnější úsměv s ďolíčkem a pak už se všichni vrhli na rozbalování dárků. Stejně ale věděli, že žádná koupená věc nemůže nahradit cit, který všichni získali.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 dg-entertainment dg-entertainment | Web | 18. ledna 2014 v 17:55 | Reagovat

Nyaaaaaaaa na tohle jsem se kurva těšila! Teukie :3 *slint slint*

2 Erebos Erebos | Web | 20. ledna 2014 v 18:44 | Reagovat

Jsem rád, že alespoň někoho to tak nadchlo :-D

3 Kim Lula Kim Lula | Web | 26. února 2014 v 22:05 | Reagovat

Po menším záchvatu, kdy jsem vykřikovala a nadávala, jak tady doprdele nikdo neumí psát, mě napadlo, že bych se tady mohla podívat po nějaké povídce a nakonec jsem klikla na tenhle cyklus. A vlastně ani nevím, proč jsem si ho nepřešetl hned. Asi trošku nedůvěra v cykly... nevím, haha.

Každopádně v tuhle chvíli se tady házím o podlahu v záchvatu nadšení. Všechny díly jsem si přečetla v průběhu hodiny, haha. Promiň, že jsem neokomentovala každý zvlášť, ale to bych nejspíš nestihla...

Áááásdfghjkl nejvíc mě nadchl pár Zhoumi a Kibum, pač něco takého by mě snad ani nenapadlo. A Hangeng a Shindong hned na druhém místě spolu s KangRy. Ach bože, tohle jsou tak dokonalé páry. Kde na ně chodíš?! (Já vím, do dormu Super Junior...)

Asi bych si měla vypsat taky všech těch 74 párů a pak vykrvácet nad všemi. Yeah, to se bude umírat.

Tahle poslední kapitola byla dokonalá. Nějak mě v poslední době irituje cokoli sladkého a zabíjela bych za každé Wookie a Hannie a Hyukie, ale právě teď jsem v ráji a topím se v moři cukru na podlaze z Jungsooa sedícího pod vánočním stromečkem. Achbože děkuju ti!

4 Sairen Sairen | Web | 6. ledna 2015 v 12:06 | Reagovat

Moc hezké

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
LAYOUT BY: KIM LULA | purple-line.blog.cz