White Christmas 6

24. prosince 2013 v 0:48 | Erebos |  White Christmas
Předposlední kapitola. Trochu pozdě.... Trochu hodně pozdě, přiznávám. Říkám na rovinu, že ta zítřejší se možná natáhne trochu víc, než ty předchozí a taky bude o dost tragičtější. Ale bad end nebude, slibuju. Tak si to užijte a dávejte o sobě vědět. Co by vám udělalo radost? Jak se máte a kdo vlastně jste, hm? No jo, už mlčím Smějící se


"Klapka!" ozvalo se rázně a režisér se opět opřel do své židle. Mladý herec před nimi se vydal lehkým krokem k herečce. "Promiň mi, že jdu po…"
"STOP!"
Oba herci se zmateně otočili. "Špatně, špatně, špatně! Ta chůze a ta intonace. A ty, koukáš na něj, jako kdyby tě měl zakousnout, máš hrát, že je to tvůj přítel sakra! Znovu!"
Oba protagonisté se po sobě podívali a pokrčili rameny. Dívka už na tváři měla otrávený výraz, ale k ničemu to nebylo. "Že ty se ještě zvládáš usmívat, Kibume," zavrtěla hlavou a znovu se postavila na svoje místo.
"Kla…" nadechoval se už znovu režisér, ale někdo mu skočil do řeči. "Pane režisére?"
"Co je?"
Kibum pootočil hlavu a spatřil jednoho z asistentů, jak se sklání u židle: "No, už je skoro deset večer. Herci už mají mít dávno volno…"
"Cože?" zařval režisér na celou halu. "To už je tolik? Jasně, jasně. Pro dnešek konec, odchod, uvidíme se zítra."
"Zítra už jsou svátky…"
"Ehe…" Režisér v tu chvíli vypadal opravdu zmateně. "Jistě, jistě, už běžte…"
Kibumovi ho bylo trochu líto, ale co by si nalhával, už se na svátky těšil. V šatně ze sebe stáhl kostým pro tento seriál, popadl bundu a vypařil se do zasněžených ulic Incheonu. Jeho chůzi zarazilo až vyzvánění telefonu.
"Yoboseyo?" ozval se, i když věděl, že s ním ještě bude mluvit jeho asistent lomeno manažer.
"Už jsi na cestě do Soulu?" ozvalo se ze sluchátka a Kibum se musel usmát. "Ne, teď jsme končili. Jdu si pro auto."
Znepokojený hlas jej donutil se pousmát: "A jsi si jistý, že je to bezpečné? Nemám pro tebe radši dojet?"
"Neboj, budu v pohodě. Zavolám, až dorazím. Zatím," típnul hovor, když došel ke svému autu. Cestovní taška s věcmi, které potřeboval na svůj pobyt, už si hověla na zadním sedadle. Nasedl, zapnul si pás a po opatrném vycouvání se vydal na cestu.
*****
Nevadilo mu příliš řízení přes noc, ale musel uznat, že tentokráte to bylo poměrně náročné. Když zaparkoval, pořádně si zívl a protáhl ztuhlé končetiny. Sice už dával klukům vědět, že na letošní Vánoce přijede později, ale nepočítal s tím, že pravděpodobně hned první den prospí. A zrovna den před Štědrým dnem!
Vystoupil a ještě jednou se důkladně protáhnul, pak vytáhl tašku, kterou si hodil přes rameno a auto zamknul. Podíval se nahoru a podle mnoha světýlek v oknech okamžitě poznal, která patra obývají jeho kolegové, ani nemusel počítat.
Ještě pořád ztuhlým krokem se vydal ke vchodovým dveřím, ale zarazil ho záblesk rezavé barvy. Zaostřil a pousmál se. Zhou Mi přijel! Zamával na něj a počkal, než k němu dojde.
"Ahoj. Nečekal jsem, že přijedeš. Kde máš ostatní?" zeptal se staršího s úsměvem a věnovali si krátké přátelské objetí.
Zhou Mi se usmál nazpět: "Kluci mě pozvali, neměl jsem to původně v plánu. Henry už tu pár dní je, zařídili mu to dřív, ale tady onemocněl, takže kluci se o něj starají. Hlavně Kangin, co jsem tak slyšel. A údajně už tu je i Han Geng. Sesypal se, takže Shindong mu teď trochu dělá oporu. Co jsem se od nich tak dozvěděl, pustili dokonce i Yesunga z vojny."
"Fakt?" vyjevil se mladší, zatímco kráčeli k bezpečnostnímu vstupu. "Takže se nás tu sejde konečně zase všech patnáct? To by bylo skvělý!"
Starší se trochu zachmuřil: "No, prý se nemůžou spojit s Leeteuk-hyungem. Právě toho asi jako jediného domů nepustí." To jim oběma trochu pokazilo náladu. Prošli přes bezpečnostní kontrolu a vstoupili do budovy.
Kibum se pořádně nadechl a přísahal by, že ho do nosu udeřila vůně cukroví a jehličí. "Mňam. Vsadím se, že Ryeowook zase napekl perníčky," vykřikl a už se hrnul do výtahu. "Pospěš si, jinak nám to kluci všechno sní!"
Zhou Mi se jen zasmál a nechal se jím táhnout. Stiskl tlačítko do jedenáctého patra a opřel se o zeď. Když se výtah se škubnutím zastavil, málem skončil na kolenou. Všechna světla zhasla a rozsvítilo se několik červených kontrolek. Skvělé, opravdu si nepřál nic jiného, než se seknout ve výtahu.
"Kibume? Všechno v pořádku?" zeptal se, a když se mu odpovědi nedostalo, docela se vyděsil. "Kibume?"
Napřed se ozvalo několik hlubokých nádechů, pak následoval vzlyk a nakonec tlumený výkřik.
"Kibume?" ozval se Zhou Mi ještě jednou už s jasně znatelným znepokojeným hlasem než mu něco přistálo kolem krku a obmotalo se mu to kolem celého těla.
"U-umřeme tu," vzlykl mu Kibum do ramene, než stihl začít panikařit, co to na něj zaútočilo. "Udu-udusíme se! Nebo to s námi spadne," vyšiloval v naprostém panickém záchvatu mladší.
Zhou Mi absolutně nechápal, oč tu kráčí, ale i přesto kolem mladšího omotal paže a konejšivě jej pohladil po zádech. "Proč bychom tu měli umřít?" zeptal se opatrně.
"U-umřeme! Jsme mladí na to, abychom umřeli! Nechci umřít!"
Starší konečně začínal chápat. Tohle byl panický záchvat. A pořádný. Napadlo jej zahrábnout v kapse a rozsvítit displej svého telefonu. "Lepší?" zeptal se černovlasé hlavy zabořené ve svém rameni. Kibum trochu zvedl hlavu, ale třes jeho těla se ještě zvýšil.
"Není tu signál," zachraptěl a třásl se, zmítán vzlyky. "Nezachrání nás!"
Zrzek už opravdu začínal být zoufalý. Při takovém záchvatu si mladší brzy nějak ublíží. Ať už psychicky, nebo fyzicky. Sám začínal panikařit, ale pak jakoby jej osvítilo. Sám nevěděl, kde se vzal nápad, že by mohl pomoci šok. Prostě jen odtáhl černovlasou hlavu a přitiskl své rty k těm jeho. Cítil, jak menší tělo ztuhlo a tep srdce jakoby se na chvíli zarazil. Ještě chvíli se tiskl k jeho ústům, než se odtáhl a zahleděl se do hnědých, vytřeštěných očí.
"Co-co to…" koktal Kibum, ale rozhodně už se zdál více v pohodě.
"Mianhe," šeptl starší. "Bylo to jediné, co mě napadlo, že by tě mohlo vytrhnout z transu. Je ti líp?"
Mladší na něj chvilku zíral, jakoby nevěděl, o čem se baví, ale pak se mu oči opět rozšířily. Než ale stačil opět začít panikařit, výtah sebou znovu trhnul a rozjel se. Všechna světla se rozsvítila a odhalila tak uplakanou tvář mladšího, vlhkou od stříbřitých potůčků slz.
Zrudnul. Nechtěl se chovat jako děcko, ale panický záchvat v malém a temném prostoru, ještě kdovíkolik metrů nad zemí byl jednoduše nezastavitelný. "Jsem… jsem v pořádku," špitl a doufal, že si tohle Zhou Mi nechá pro sebe. Pak ho ale napadla šílená myšlena. "Skoro úplně," dodal šeptem a cítil, jak mu rudnou tváře.
"A co by ti pomohlo k tomu, aby ti bylo úplně dobře?" zeptal se starší a odhrnul mu jemně zpocené vlasy z čela.
"Polib mě ještě," vydechl.

Tohle přání mu Zhou Mi splnil moc rád. Pro ty, které milujeme jsme přeci schopni udělat cokoliv.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
LAYOUT BY: KIM LULA | purple-line.blog.cz