White Christmas 1

18. prosince 2013 v 19:15 | Erebos |  White Christmas
Původně to vůbec nebylo v plánu, ale nakonec je to tak. První vánoční povídka a doufám, že první dokončený cyklus na tomto blogu. Sedm dní, sedm příběhů až do Štědrého dne. Tedy, doufám, že to tak vyjde. Ve skutečnosti mám dopsané teprve první dvě kapitoly (hups? Smějící se) No ale v časovém presu mám většinou větší výkonnost, takže všichni držte palce, ať z těch Vánoc všichni něco máme. Všechny kapitoly měly být původně 18+, ale nakonec to bude bez omezení, nebo nějaká minimální hranice kvůli nějaké té puse, takže dle vašeho uvážení. No jo, no jo, já vím, moc kecám, tak si to užijte a kritiku, prosím, ať vím, na čem mám zapracovat.


"Po-zor!" křikl jeden z mužů sedících v místnosti, když generál procházel dveřmi. Všichni v místnosti okamžitě vystřelili na nohy a s mírně rozkročenýma nohama a rukama založenýma za zády přesně podle předpisů stáli v pozoru před vyšší šarží.
Starý muž jen jiskrnýma očima přejel po mladé krvi a spokojeně si pokýval hlavou. "Pohov," zavelel léta vykřičeným, ale přesto rázným a dobře slyšitelným hlasem. Jak očekával, ani jeden z nich se téměř nepohnul. Zářivka nad nimi zlověstně zablikala a zhasla, takže na mladých tvářích se vykreslovaly temné stíny pod světlem poslední zářivky v místnosti a dělaly většinu z nich ještě starší.
"Zítra se jednotka přesune do výcvikového střediska na přeškolení v terénní aktivní službě. Neznamená, že když jste byli zařazeni do veřejné služby, tak se budete jenom poflakovat mezi šanony. Země potřebuje i aktivní vojíny. Ano, víme, že někteří z vás mají hypochondrická omezení, ale to je v obraně vlasti absolutně nepodstatné. V šest nula nula nástup v plné výzbroji na místě odjezdu. Jasné?" řekl klidně, ale přesto dostatečně rázně a autoritativně.
Ze všech stran se ozvalo téměř jednohlasné: "Ano pane!" Jen si pro sebe pokývl a už se otáčel k odchodu, když mu pohled padl na růžek bílé obálky, která na něj hleděla z náprsní kapsy.
"Kim Jong Woon!" zavelel a otočil se zpět ke skupině mladíků. Jeden z nich si nervózně skousl ret a drobně se ošil, z čehož bylo jasné, že se snaží být nenápadný a nevyhledávat problémy. Vykročil o krok z řady a melodickým hlasem z něj vypadlo: "Ano pane!"
Podal mu obálku. "Pro papíry se stavte na velitelství nejpozději zítra před odjezdem jednotky. A varuji vás, držte se všech pravidel, která vám budou dána. Armádní tolerance je v takových případech neúprosná. Zbytek vaší služby by byl teror. Berte to jako dobrou radu a varování v jednom."
"Ano pane," hlesl jen mladík naproti němu, všichni v pozoru zasalutovali a on konečně odešel.
*****
Yesung se zmateně díval na bílou obálku, párkrát jí protočil v dlaních, ale když se na něj pár jeho přátel vrhlo s otázkou, co to je, raději jen zavrtěl hlavou a schoval jí. Ještě chvíli se všichni zaměřili na nějakou činnost, ale s úderem osmé hodiny se odebrali z budovy pryč, ještě se bavíc o tom, co všechno si musí na zítřejší odjez sbalit a kdoví co všechno.
Jen Yesung ještě chvíli zůstal sedět a s hlubokým nádechem vytáhl obálku. Pořádně si jí ještě prohlédl, ale nakonec se okřikl: "Nejsi přece malé dítě, Sungu. Je to jenom kus papíru. Nic, co by tě kousnulo!" Vzal nožík na dopisy, projel papírem, i když se mu trochu klepala ruka a vytáhl bílý arch.
V záhlaví znak a název organizace, datum, jeho jméno, poznávací číslo, pár řádků textu, než ho zarazilo jedno tučně vytištěné slovo: povoluje. Vytřeštil oči, brada mu div nezarachotila o podlahu a dal se do čtení textu ještě jednou a pořádně.
"… a tímto se jmenovanému povoluje dočasný odchod z aktivní armádní služby. Veškeré další informace a výstrahy budou poskytnuty a stvrzeny vlastnoručním podpisem na hlavním sekretariátu armádního velitelství, nejpozději dne …"
Papír mu vypadl z třesoucích se rukou a do očí se mu nahrnuly slzy. Vzlyk zarazil jen dlaní pevně přitisknutou na ústa. Rychle zamrkal a štípl se do ruky, jestli se mu něco tak krásného nezdá. Ale potištěný list před ním ještě stále ležel a slova byla stále stejná. Osušil si oči, i když si byl jist, že ani jedna slza nepřetekla a pak se z ničeho nic vymrštil na nohy, shrábl dopis do kapsy a téměř úprkem se vydal pryč. Doufal jen, že na velitelství ještě v tuhle dobu někdo bude.
*****
Vycházel z budovy s omámeným výrazem na tváři, na rtech přiblblý úsměv, div že mu v očích neposkakovaly hvězdičky. V ruce třímal vyplněné dokumenty a bylo mu úplně jedno, že začalo sněžit a fouká ledový vítr. V jeho nitru hořel nespoutaný plamen radosti a štěstí. Rychlým krokem se proplétal ulicemi, až se dostal k bytu, který měl jako voják přidělený a sdílel ho ještě s třemi dalšími, praštil za sebou dveřmi a automaticky ze sebe oklepal sníh nedbaje na to, že některý z jeho "spolubydlících" bude mít zase kecy o tom, že po něm zůstává potopa. Houknul jen rychlý pozdrav do útrob bytu, neřešíc, jestli je někdo vzhůru a zapadl do pokoje, který nakonec zůstal jenom jemu. Posadil se na postel a snad po sté se nevěřícně podíval na papíry ve své ruce.
Nezdálo se mu to. Opravdu nějakým záhadným procesem dostal povolení nenápadně na krátkou dobu zmizet z armády a vrátit se k normálnímu životu. Dali mu na výběr - buď bude moct těch pár dní strávit s rodinou, nebo se vrátit za kluky do dormu. Uznával, na chvilku zaváhal, ale nakonec zvítězily city a pevné pouto. Rozhodl se, že se setká se skupinou. Jistě, bylo to od něj velice urážlivé vůči jeho rodině, ale on si prostě nemohl pomoct. Všichni ti kluci pro něj znamenali tak strašně moc…
Vytáhl zpod postele cestovní tašku a začal do ní bez ladu a skladu házet nějaké ty věci, které s sebou měl. Pousmál se. Počítal s tím, že v dormu mu zůstalo téměř všechno. Když už se mu zdálo, že nic víc potřebovat nebude, podíval se na budík na nočním stolku a lekl se. "To už je vážně tolik hodin?" zamumlal si pro sebe, rychle ze sebe stáhl oblečení, zaplul do sprchy a pak už jen skočil pod přikrývku. Tentokrát mu ani nevadilo, že je v celé místnosti zima. I když měl strach, že se probudí a všechno bude jenom sen, v koutku duše věřil, že zítra už bude usínat někde úplně jinde.
*****
Kšiltovku hluboko naraženou v čele, tmavé brýle a límec kabátu vysoko vyhrnutý, i když pochyboval, že by ho nakrátko ostříhaného někdo poznal. Ale nehodlal nic riskovat. Na velitelství mu dali dost jasně najevo, jaké peklo po zbytek svojí služby zažije, jestli se někde, nedejbože mezi fans a média rozkřikne, že si jen tak odkráčel ze služby. Hned by se strhl poprask, proč jiní zpěváci také nemůžou a jakou má protekci. Bál se, že by tím mohl nějak ohrozit kapelu. A to nechtěl.
Schválně se nechal vysadit pár ulic od jejich dormu, taxikáři vrazil pár bankovek a s taškou přes rameno se ztratil v chumelenici.
Za několik minut už klepal na dveře v jejich patře. "No jo, vždyť už jdu!" ozvalo se zpoza dveří, slyšel kroky a pak se konečně otevřely dveře.
"Přejete si?" vykoukla Dongahaeova hlava a Yesung si všiml, jak podvědomě svírá dveře, připraven je kdykoliv zabouchnout. Sung si z nosu stáhl brýle a usmál se. "Ahoj Hae."
"Yesungu?" zalapal po dechu mladší a pak mu se zapištěním skočil kolem krku. "Kde ses tu vzal? Co se stalo? Nějaký problém? Pojď dovnitř, jdi úplně zmrzlý! Wookie vaří rámen, tak pospěš, ať něco zbude. Jéééé, to budou kluci koukat, kde se tu bereš!" plácal hyperaktivně páté přes deváté, jak u něj bylo zvykem a už ho vlekl dovnitř, sotvaže si starší stihl sundat boty v předsíni. A pak už začal maraton vítání, objímání a radostného výskání. Sung se pousmál, konečně měl pocit absolutního naplnění.
"Jak ses vůbec dostal z vojny?" ptal se po několika hodinách Eunhyuk. Všichni se spokojeně rozvalili na velkém gauči a pustili si nějaký film. Yesung sáhl do kapsičky košile, kde měl posvátně poskládaný dopis, který pro něj byl ohromným pokladem.
"Já… já vlastně ani nevím. Tohle mi přinesl velitel naší jednotky. Na velitelství mi pak řekli, že mi někdo zařídil propuštění na svátky a že se to akorát nesmí nikde provalit, jinak že bude malér a že mi ze zbytku služby udělají peklo," podal jim dopis a opřel se do měkkého polstrování křesla. Měl sto chutí zavrnět, jak pohodlné to bylo.
Siwon se na něj otočil: "To opravdu nevíš, kdo ti mohl něco takového zařídit?"
Sung jen zavrtěl hlavou a zívl. Cítil, jak se mu klíží víčka, vojenská služba si vybírala svou daň. "Tak dost, ty jdeš do svojí postele. Povídání můžeme nechat na zítra," zvedl ho Ryeowook a odmanévroval ho do jeho pokoje, složil ho na postel a aniž by se namáhal ho donutit se převléknout do pyžama, stejně na sobě měl volné triko a tepláky, zavřel dveře a nechal ho spát.
*****
Probudil se dobře odpočatý až někdy k polednímu. Do pokoje oknem vnikalo světlo, zesílené tím, jak se paprsky odrážely od sněhové nadílky. Zavrčel a ještě se otočil na druhý bok, ale nebylo to nic platné. Jakmile se už jednou vzbudil, nebyla možnost, že by usnul znovu. Rychle se převlékl do pohodlného oblečení, které si na vojně vychutnávat nemohl, navštívil koupelnu a nakonec vklouzl do kuchyně. Ta ovšem zela prázdnotou. Jen na ledničce našel vzkaz psaný Kanginovou rukou.
Museli jsme ještě na natáčení. Vrátíme se k večeru.
Wookie ti vzkazuje, že jídlo je v ledničce, nebo máš zajít do
druhého bytu. Zůstal tam Kyu, Hee a Min, nebudeš doma sám.
Večer si pořádně popovídáme a taky ten tvůj návrat trochu oslavíme.
Opatruj se.
Pousmál se a vydal se ulovit něco k jídlu.
Chvilku se jen tak potuloval po bytě, užíval si nicnedělání, ale nakonec ho to přestalo bavit. Skočil do bot, hrábl po klíčích, zabouchl za sebou dveře a už pelášil do patra nad sebou. Zabušil na příslušné dveře, ale nic se nestalo. Zamračil se, zabouchal ještě jednou, ale zdálo se, že nikdo není doma. Zamračil se a povzdechl si. Nezbývalo mu nic, než se vrátit, ale nechtěl se dál poflakovat. Pak ale jakoby mu nad hlavou problikla žárovka. Otočil se na podpatku a začal sbíhat všechna ta patra do přízemí.
Zastavil až o dvanáct pater níže, kde se u vchodových dveří pořádně rozhlédl, jestli ho nikdo neuvidí zvenčí a pak se prosmýkl až do podzemních prostor. Nakoukl do taneční místnosti s úmyslem zavřít se v odhlučněné místnosti, kde trénovali zpěv. Zasekl se však, když zády k němu někdo trénoval choreografii. Usmál se, podle vlasů a užších boků okamžitě poznal jejich maknaeho. Opřel se o rám dveří a s pobaveným úsměvem sledoval, jak se snaží o jednu a tutéž choreografii a pořád bez úspěchu.
Kyuhyun se najednou setkal s jeho očima v zrcadle a poplašeně sebou škubnul. Yesung si uvědomil, že nejmladší ho včera neviděl a tak se jen znovu usmál: "Ahoj Kyu."
"Yesungu?" otočil se k němu čelem a na tváři se mu rozlil upřímný úsměv. "Ahoj!" A v další vteřině už se k němu tisknul velkou plochou těla, nohy kolem Sungova pasu, ruce kolem jeho krku a nos zavrtaný v ohbí mezi ramenem a krkem, až jeho horký dech šimral staršího na jemné kůži kolem krční tepny. "Tak rád tě vidím."
Yesung mírně zavrávoral, ale pak se zhluboka nadechl té jedinečné, nezaměnitelné vůně jejich nejmladšího. Už dřív si rád sedával blízko k němu a jen nenápadně vdechoval omamný opar, který se kolem něj neomylně vznášel a dokázal ho dovést k absolutnímu šílenství. Díky tomu málem přeslechl otázku svého dongsaeng.
"Kde se tu vůbec bereš?"
Když jeho obluzený mozek konečně dokázal zpracovat informaci, jen se trochu zachmuřil a přitiskl si horké tělo blíž k sobě: "To je dlouhý příběh."
"Hej! Ale já ho CHCI slyšet. Mám rád dlouhé příběhy."
Zavrtěl hlavou, a když se od něj mladší kousek odtáhl, zadíval se mu do očí. Přesto mu neunikly nafouknuté tvářičky vystřídané světoznámým evil maknaeovským pohledem. Srdce mu při tom pohledu zabouchalo o hrudní koš a on se nemohl rozhodnout, jestli to bolí, nebo jenom příjemně vibruje. Věděl to. Už dlouhou dobu mu bylo nad slunce jasnější, že cit, který chová ke Kyu je na míle vzdálený kolegiálnímu vztahu i pevnému přátelství, které pociťoval k ostatním ve skupině. Tohle bylo silnější, svazovalo to, a přesto dávalo volnost, bolelo a zároveň přinášelo vnitřní mír. Něco tak pevného, že to nezažil ještě nikdy s nikým. A bylo mu naprosto jasné, že tahle zamilovanost z něj jen tak nezmizí.
Počkal, než si mladší povzdechl a znovu se k němu namáčkl a nechal myšlenky ještě chvilku běhat. Byl si vědom toho, že jeho dongsaeng je sice o zhruba čtyři roky mladší, ale přesto vypadal mnohem vyspělejší, ať už po fyzické nebo psychické stránce, než jiní kluci ve skupině nebo i ve společnosti. Pořád mu ale připadal neuvěřitelně křehký. A hlavně, jeho instinkt mu říkal, že je ještě stále nedotčený. Byl zrovna on hoden toho, aby zbořil i tuhle bariéru? Aby mu vzal jeho nevinnost a možná poslední pojítko s dětstvím?
Začaly ho bolet ruce i nohy pod váhou mladšího. Přeci jen, poletování mezi šanony mu zrovna moc svalové hmoty neobstaralo a Kyu nebyl malé dítě. Váhavě udělal pár kroků a opřel ho o zeď. Pozoroval, jak se se samozřejmostí opřel a rovnoměrně rozložil váhu. V mozku jakoby mu explodovalo šílenství. Plynulost, s jakou ten pohyb udělal, mu připadala, jako by byl na takové zacházení zvyklý. Takže už nebude jeho první? Někdo si na něj dovolil vztáhnout ruce před tím? Na jeho Kyuhyuna?
Nekompromisně mu odtáhl hlavu, a zatímco ji svíral v dlaních, přisál se na ty lákavé rty. Žádné něžnosti nebo oťukávání. Řádil jako uragán, nevnímal, že se mladší snaží vyškubnout, že třeští oči a zatíná mu nehty do zad ve snaze ho od sebe dostat. Mozek mu okupovala rudá barva vzteku, zatemňovala každou myšlenku a trhala duši na kousky. Už nebude jenom jeho.
Když se Kyu pokusil vykřiknout, nekompromisně mu zacpal ústa svým jazykem a kmital s ním po celé té hřejivé dutině, jakoby se snažil ty cizí dotyky smýt a nahradit svými vlastními. Plenil, ovládal a na nic nebral ohled.
Na tváři ho něco zahřálo, postupně to putovalo ke spojeným rtům a nakonec zmizelo. Otevřel oči. A srdce se mu div nezastavilo šokem. Kyu… brečel? Rázem zkrotl jako beránek. Došlo mu, co to vyvedl. Jak se zachoval. Tohle… nechtěl. Nechtěl svému miláčkovi tak moc ublížit.
Ruka, kterou se ho snažil odstrčit, jakoby najednou vážila tunu a každá stříbřitá kapička se mu bolestivě zarývala do srdce. Hlavně proto, že věděl, že za ně může on. Palcem jedné ruky, kterou měl položenou na tváři mladšího, něžně setřel další slzu. Zhluboka se nadechl a opatrně se opřel čelem o to jeho. Cuknutí, které mu neušlo, mu v tu chvíli připadalo jako hřebík do rakve.
"Podívej se na mě."
Zavrtění hlavou a další krůpěje slz.
"Kyu, prosím, podívej se na mě. Prosím!" žádal zoufale a cítil v očích vlastní slzy. Nechal je kanout, ale Kyuhyunovi je vytrvale stíral jednu po druhé. "Prosím," vzlykl sám, sledujíc jeho tvář a ptajíc se sám sebe, jestli to právě podělal natolik, že je to naposledy, co jí může vidět.
Dlouhé řasy se zachvěly a nakonec se díval do těch nejhlubších tmavých očí.
"Yesungu… ty brečíš?" ozval se mladší, jeho hlas zněl bolestně a tak mladě, až měl Sung chuť se zabít. Jak mohl…
"Odpusť mi, prosím," šeptal zlomeně, postavil maknaeho na zem a sám se sesunul na kolena. "Odpusť…"
Chvíli vzlykal a pak zvedl oči k tomu, kterého miloval. "Mrzí mě to. Tak hrozně mě to mrzí. Miluju tě a přitom ti akorát ubližuju. Jsem monstrum." Nesnesl ten pohled a znovu sklopil oči k zemi. "Slibuju… slibuju, že už ti nikdy neublížím. Přísahám. Nikdy se tě už ani nedotknu. Nechci ti ubližovat. Udělám cokoliv, jenom abys mě přestal nenávidět."
Slyšel šustění látky a srdce mu pukalo. Teď odejde a bude mě do smrti nenávidět. Co jsem to udělal…
Šokem vytřeštil do té chvíle zavřené oči, když na svých rtech cítil cizí. Kyuhyun se nad ním skláněl, oči zavřené a trochu neohrabaně ho líbal. Pak se od něj odtrhl a trochu zadýchaným hlasem spustil. "Napadlo tě třeba, že nejvíc mi ubližuje, když tu nejsi? Že tě taky miluju?!"
Yesung na něj nechápavě zíral, slzy ještě stále stékaly po jeho lících. "A-ale vždyť… chtěl jsi mě odstrčit. Plakal jsi."
Mladší jen zavrtěl hlavou. "Brečel jsem radostí, že u tebe mám konečně šanci a nechtěl jsem, abys to viděl. Jenže… nechci jenom nějakou rychlovku na podlaze, jako bych byl šukací hračka."
"Promiň," hlesl starší.
"Dobrý," usmál se Kyu a natáhl k němu ruku. "Heechul a Sungmin vypadli někam na nákupy. Takže se vrátí stejně jako zbytek kluků někdy večer. Co kdybys mi ukázal, jak moc rád mě máš?"

Yesung sledoval ten evil úšklebek a konečně se cítil kompletní. Možná se další rok a půl neuvidí, ale on věděl jednu věc jistě - tohohle kluka se jen tak nevzdá.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dg-entertainment dg-entertainment | 23. prosince 2013 v 22:44 | Reagovat

* slintá * hellyeah . Si mi po prvý nechala na blogu odkaz na web a já toho patřičně využila :3
Takže kejmo (nevadí to oslovení, že ne) jddhsshvgafajjd KyuSung *q* miluju tenhle pár někdy k nim strkám Wooka (viz.Only(you) us )
První část mě navnadila na další. .. tak já jdu pokračovat ve čtení :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
LAYOUT BY: KIM LULA | purple-line.blog.cz