00. - Prolog

18. listopadu 2013 v 19:02 | Erebos |  Live in a new life
Dneska jenom ve škole rychle spíchnutý prolog k téhle kapitolovce, kterou nosím v hlavě tak, no, už přes dva roky? Víc? Kdo ví. Tohle už je asi devátý koncept a doufám, že když to získalo elektronickou podobu, donutí mě to konečně to dotáhnout do konce. Enjoy!



Cítil, jak se mu točí hlava, jak se sotva drží na nohou, únava si na něm vybírala krutou daň, psychické vyčerpání se na něm podepisovalo ještě větší měrou. Byl zoufalý. Už to trvalo tolik let a pořád bez výsledku.
Slyšel zahučení v krbu a něčí slova, ale nebyl s to je rozkódovat. Znovu se pokusil zdvihnout ruku s hůlkou, ale čísi ruka mu hmátla po zápěstí a zarazila ho v seslání dalšího kouzla. Nevěděl, kdo to je a bylo mu to jedno.
"Vzali mi je!" křičel na někoho, ale bylo to sotva sípání. Bylo mu jedno, jestli to dává smysl, v jeho hlavě dávalo. Trhalo mu to srdce, okupovalo jeho mysl, zatemňovalo jeho myšlenky a jistě ho to dohánělo k šílenství.
Cítil, že mu ten někdo vzal hůlku, jako ho vzal za ramena. Jindy už by vrhal neodpustitelné, bránil se, cokoliv. Jenže už pár let z něj byla téměř troska.
Z ničeho nic se mu zajiskřilo před očima a on upadl vyčerpáním do spánku. Přesto, ani ten nebyl klidný. Jako bumerang se mu vracela jeho minulost. Ve skutečnosti to nebyly vzpomínky z války, z dětství ani z jeho služeb u Voldemorta. Ne, tahle byla čerstvější a přesto nějakým způsobem bolestivější.
*****
Mlhavá vzpomínka, rozostřený pohled, těžký dech. Zdvihá se ze země, na prokousnutý krk používá jednoduché mávnutí, na vratkých nohách se vrací k hradu. Z dálky sleduje poslední boje a s uspokojivým úšklebkem mizí.
Další, tentokráte mozek otupělý alkoholem, přítmí, cizí dech příliš blízko. Pak ostrá bolest, chvíle nepohodlí a ret protržený mezi zuby. Nakonec se vědomí tříští mezi bolestí a slastí v naprosté euforii. Vazká tekutina na břiše, šimravý pocit v konečníku, šustění pokrývek a nekompromisní: "Vypadni!" Šedé oči, platinové vlasy a srdce rozdupané v prachu co zbyl ze sebeúcty.
Ředitelské křeslo, Minervin obličej, důležitý rozhovor a přesto nevnímá jednotlivá slova. Točení hlavy, náhlá závrať a tma.
Pach nemocničních lektvarů, pulsující pocit kontrolních kouzel, Poppyina tvář nad ním. Její nespokojeně stažené obočí a mumlání, nad jeho břichem vyjeknutí a zděšená tvář. Chce se zeptat, co se děje, ale žaludek se mu vzbouří, sotva se převalí na bok přes okraj postele a v ústech zůstane odporná pachuť.
Další probuzení, znovu ošetřovna, tentokráte mu vysvětlují jeho stav. Nervozita, štěstí, obavy. Chladná logika nakonec vítězí. On děti donosit nemůže. Vlna citu, naděje, že na tomhle světě ho bude ještě někdo potřebovat a iracionální pocit pohybu malinkých zárodků. Poppyin návrh ohledně náhradních matek, protože jedna magii dvojčat nezvládne. Jeho souhlas a klížení víček.
Zamlžená vzpomínka, cítí kouzla všude kolem, vedle sebe vnímá další tělo. Škubnutí, ostrá bolest a náhlý pocit prázdnoty, jak se jeden ze zárodků z jeho těla stěhuje do přirozenějšího prostředí ženského těla. Pak ještě jednou a vyčerpané tělo znovu ochabne.
Vidí před sebou jednu z žen, těhotenské břicho už je dobře vidět. Ptá se jí na svoje dítě a ona odpovídá, že se mu určitě daří dobře. Že je silné a myslí si, že to bude syn. Kýve hlavou a pak odchází ke dveřím se slovy, že se ještě vrátí, než bude čas porodu.
Poslední návštěva. Dům je prázdný. Žádné známky po boji. Jen na stole lísteček, který mu zakroutí hlavou a donutí ho padnout do zaprášené sedačky. "Syn s takovou magickou silou bude vládnout světu. A světu chci vládnout já, Smrtijed si to nezaslouží!" Po tváři mu kloužou slzy, setře je jedním pohybem a s prásknutím se přenese za druhou náhradní matkou. Stejný scénář ho téměř zabije. Zatvrdí se, že jeho děti jsou jenom jeho a že své syny, a i když neví jak, je si jistý, že to jsou dva synové, najde a přivede zpět.
Promarněné noci, všude hory knih a ve vzduchu vibrující zbytková magie po vyhledávacích, lokalizačních a dalších všemožných kouzlech. Zoufalství, bolest a pocit, že své děti zklamal. Další slzy.
Už to trvá skoro třináct let. Je úplně jiný člověk, rozechvělá troska toho, čím býval předtím. Stále bez výsledku. A pocit, že kdyby se nezapřísáhl, že je najde a řekne jim pravdu, dávno by otočil hůlku proti sobě. Zoufalství ho naplňuje až po okraj, mrští nejbližší věcí o zeď a řve: "Vrať mi je!"
Probudí ho vlastní křik a horké slzy stékající po lících. "Vrať mi moje děti," zaniká tichý šepot, rozražen o temné zdi šílenství kolem jeho vlastní mysli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
LAYOUT BY: KIM LULA | purple-line.blog.cz