Pravdu nahlas

2. listopadu 2013 v 16:38 | Erebos |  Originální
Tááááákže, úplně provní povídka na novém blogu


Dean se zdvihl z lavice, přes rameno si přehodil popruh batohu a klidným krokem se vydal ke své školní skříňce. Zbytek skupiny jeho ročníku se přirozeně vmísil do chumlu ostatních žáků zdejší vysoké školy a jeho postava se ztratila mezi ostatními a to i přesto, že svou výškou a tělesnou stavbou byl sám o sobě impozantní. Cvaknul klíčem v zámku, až o sebe cinkly všechny přívěsky a klíče, přeskočil do tenisek, přebytečné učebnice přistály v poličce a naopak jich několik vyprostil z kupičky a uložil je do jednoduché černé tašky přes rameno. Nadzvedl si elegantní, jemně proužkovaný černý klobouk a prsty druhé ruky proběhl svou kšticí. Tuhově černé polodlouhé vlasy se s nenucenou lehkostí rozprostřely po šíji. Do výstřihu trika zavěsil luxusní bílé sluneční brýle, za krkem protáhl sluchátka s rockovou hudbou v mobilu a se zacvaknutím zámku se krokem v rytmu hudby vydal přes dvůr před školou.
Jindy by tomu ani v nejmenším nevěnoval pozornost, ale dnes ho cosi přinutilo zdvihnout zrak. Očima jen tak bez zájmu proběhl nezvyklou skupinou lidí. Běžně zde postávalo pár kuřáků a dalších známých, ale tentokráte byl dav až nezvykle velký. A nebezpečně se podobal uzavřenému kruhu, v němž se už od nepaměti drželi oběti a silnější protivník proti nim. Už se chtěl znovu odvrátit a pokračovat ve své cestě, raději se nezaplétal do plácání se aristokratických chlapečků mezi sebou, protože jinak by se neudržel a vážně jim natáhnul pořádně a on opravdu nestál o problémy. Zastavil ho však záblesk povědomého blonďatého číra s nafialovělým proužkem. Zarazil se a očima se skutečně zaměřil na dav před sebou jenže výhled na to, co se domníval, že viděl, mu zakryla masa těl. Ve spáncích mu bušilo nahromaděným adrenalinem a pravačka se mu sama od sebe zatínala v pěst, až mu nabíhaly provazce žil na osvalené paži. Zcela bezohledně, což bylo proti jeho vybudované image, se prodral až ke středu kruhu.
Když mu zrak spočinul na třech známých tvářích, z nichž dvě vypadaly vyděšené k smrti, zavrčel. Skutečně, jako zdivočelá šelma se mu z hrdla dralo hluboko posazené vrčení, nahrbil se a nechal si z ramene sklouznout popruh sportovní tašky. Strhnul sluchátka a naprosto strnule vešel do těly vyhraněného kruhu.
"Hej, Parker, koukej laskavě vypadnout, tohle jsou moje hračky," štěknul jeden z chlapců v prostředku. Dean se na něj podíval zpod přimhouřených víček. Stále vrčel, čehož si všiml nejen ten kluk, ale i vnitřní strana davu. Přemístil se tak, aby za zády držel dva chlapce, kteří se drželi těsně u sebe, a naproti sobě měl zbývající osobu.
"Víš, Nate," hlas výhrůžný, nízko posazený, tělo strnulé a očima stále fixovaný na hrozbu, "už ve školce ti měli vysvětlit, že některé hračky už jsou zabrané. A co víc, ne všechno jsou hračky."
"Ale, tobě tohle masíčko patří?"
Dean opravdu zvedl horní ret, až odhalil zuby jako opravdová šelma a stále chvílemi vrčel, "Proč… jsou… tady…"
Nate jako by na nějakou potencionální hrozbu nereagoval. Možná byl vážně tak vypatlaný, jak si Dean vždy myslel. "Protože," uchechtnul se, "si svoje hračky špatně hlídáš. Ty máš za hračky buzny!" zařval.
Dva hoši se po sobě bojácně podívali a pak se očima zavěsili na Deanovu postavu. Ten se však stále koncentroval na hrozbu před sebou.
Nate stále pokračoval, jako by necítil až k němu sálající vztek z těla černovlasého hocha: "Oslintávat se před školou. Na veřejnosti. Jsou to buzny, Deane! Buzny! A ty se s nimi znáš. Myslel jsem, že máš nějakou úroveň, Parkere, ale asi jsem se spletl."
"Nech… je… jít," odsekával Dean jednotlivá slova a z jeho hlasu sálal chlad. Dočkal se jen úšklebku a zavrtění hlavou. Kývl si sám pro sebe hlavou, pak pohledem bleskl na hochy za sebou a věnoval jim svůj zřídkavý úsměv. Pak si z výstřihu trika vytáhl sluneční brýle, z hlavy sňal klobouk a s dalším poloúsměvem je podal za sebe.
"Chceš je?" zeptal se výsměšně "Tak pojď přese mě," vyzval Natea. V davu kolem to obdivně zahučelo. Dean byl vysoký, široký v ramenou a s vyrýsovanými svaly, ale Nate vypadal mnohem namakanější a hlavně, často byl vidět v různých soubojích. To Dean měl kolem sebe auru nepřístupnosti, ale ve své vlastní podstatě měl status kliďase a rozhodně ne rváče a násilníka.
Nate se uchechtl, ale když se Dean ani nehnul, trochu se přikrčil v kolenou a počítal s tím, že bude stačit jedna rána pěstí. Dean naopak zpevnil postoj a čekal. To Natea znervózňovalo. Chvilku kolem sebe kroužili, dva hoši, kterých se boj měl týkat, krčící se u Deanovy opuštěné tašky, pak to Nate nevydržel a vyrazil pravačkou. Dean však bez potíží jeho úder vykryl a sám použil dlaň k úderu na solar a pěkně bolestivý kop zezadu do kolene, takže nebylo daleko k vykloubení. Nate zděšeně uskočil, ale to už Dean zaútočil kopem z bůhvíjakého bojového stylu. Trefil přesně. Ramenní kloub nespokojeně zakřupal a Dean se ladně saltem dostal zpět na nohy, na rtech maniakální úšklebek. Dobře, to útočníka vyděsilo. Rameno zřejmě vykloubené, bolestivě naražené břicho a částečně vykloubená čéška, to nebyla dobrá bilance po dvou úderech. Než ale stačil cokoliv vymyslet, Dean znovu zavrčel a snad ocelovým pravým hákem ho poslal k zemi.
Dav kolem zděšeně zíral, několik děvčat dokonce vyjeklo, jako by ho nejmíň zabil. Dean si s nezaujatým pohledem otřel kapičku krve, která mu ulpěla na pěsti, sjel tělo před sebou hrabající se do stoje pohrdavým pohledem a potom si odplivl "Nate, ty jsi totiž bezpáteřní hovado. To jsi vážně tak omezený? To tě vážně tolik sere, že se milují? A to jen proto, že s tebou každá jde jenom kvůli peněžence? Protože jsi natolik debilní, že se z tebe dá lehce vytáhnout tolik drahých dárků? Řeknu ti jedno, Nate," přišel blíž a sehnul se do podřepu, hlas nízko "ještě jednou se jenom křivě podívej na lidi, na kterých mi záleží, a vykloubeniny ti budou připadat jako polechtání. V případě, že to přežiješ."
Lehce se opět zvedl do stoje, přešel ke dvěma mladíkům, které právě zachránil a na tváři se mu znovu usadil tak nezvyklý úsměv. Menší a drobnější blonďáček s fialovými proužky v účesu, světlou pletí, bledě růžovými rty a indigově modrýma očima se vrhnul k Deanovi, až za ním lehká bíla košile zavlála a skočil mu kolem krku. Černovlasý muž to však čekal a pod drobnou vahou se zapotácel jen nepatrně, tělíčko pevně sevřel pažemi. Když se mu nohama obtočil kolem boků, sevřel jej pod zadkem, aby mu nespadl. Hoch složil svou světlou hlavu do ohbí Deanova krku a prsty mu v jakémsi důvěrném gestu pročísl vlasy na zátylku.
"Ahoj, Lucasi," vtiskl mu Dean motýlí polibek do vlasů a přivinul si ho blíž. Mladší chlapec se spokojeně zavrtal do pohodlnější polohy a nechal se držet. "Všechno v pořádku?"
"Jo," kuňknul blonďáček někam do jemné kůže, "Jen… hrozně jsem se bál, Deannie, on… on…" vzlykl a lehce se roztřásl, jak upadal do šoku. Dean si ho jen ještě jednou přitiskl k hrudi a jednou rukou ho dlouhými konejšivými tahy hladil po zádech. Takže ne v pořádku.
Když vzlyky slyšel druhý z chlapců, rychlým skokem se dostal k nim a natiskl se na svého menšího společníka a rty se mu položil na tvář a jemně melodicky broukal, aby jej uklidnil. Dav kolem nikdo nevnímal, Nate jen s vyvalenýma očima sledoval celou tu pro něj nepochopitelnou scénu.
Druhý z chlapců s kaštanovými vlasy k ramenům prošpikovanými jemnými odlesky medově světlé barvy blýskal co chvíli zeleno šedýma očima po Deanovi, snad aby se ujistil, že mu ti dva nikam nezmizí. Vzlyky nejdrobnějšího chlapce jej však tak trápily, až zoufale tiskl Deanovu paži v němé žádosti o pomoc.
"No tak, Lucasi, tiše, pššššš, tiše maličký," šeptal mu do ucha a jemně s ním kolébal ze strany na stranu jako s batoletem. Opatrně uvolnil jednu ruku, aby k sobě mohl přivinout i druhého chlapce, když si všimnul, že i jemu se do očí tlačí slzy, ale přesto se je snaží zadržet. Nedivil se, tihle kluci nebyli pod jeho ochranou pro nic za nic, násilí jakéhokoliv druhu snášeli velmi špatně.
"To nemyslíš vážně," ozvalo se nedaleko nich, až sebou hnědovlasý mladík škubnul. Dean jen nevrle otočil hlavu za hlasem a zabodl pohled do zírajícího Natea. "Co?" zaprskal.
"To jako vážně, Parker? Taky seš teplej? A tak úchylnej, že musíš mít dva najednou? Skončils, seš definitivně nahranej na týhle škole a přede všema! Buzno!"
Dean se ani nestačil dostatečně nadechnout, aby mohl začít řvát tak, jak ho předcházela jeho pověst, a do toho pitomce už se pustil vyšší z dvojice, kterou bránil. Hnědovlasý chlapec použil stejný úder jako předtím jeho černovlasý ochránce - dlaní zaútočil na solar a kolenem zezadu do oblasti čéšky. Tentokráte jí však dorazil. Nate zařval, jak se kloub dostal ze své obvyklé polohy a padl znovu k zemi.
"Ricku," ozval se tiše Dean, v obličeji výraz uspokojení, Lucas hledící tímtéž směrem měl na tváři konečně úsměv. "Dobrá práce," okomentoval to nejstarší a usmál se, "naučil ses ten kop lépe, než jsem čekal."
"Jak se vlastně jmenuje?" stočily se na něj indigové oči.
Černovlasý mladík se stále pyšně díval na Ricka: "Savate a i když má stejné jméno jako základ kick boxu, pochází z krav magy."
"To je to, co jsi ho učil minulý týden?"
Dean přikývl, postavil Lucase na zem a s výrazem pyšného rodiče sledoval, jak se staršímu z hochů vrhnul kolem krku, dal mu dětskou pusu na tvář a mumlal něco o hrdinovi a zachránci.
Pak se ale Rick sehnul k Nateovi, který už neřval, ale s tlumenými nadávkami a občasným zaskučením se pokoušel zvednout alespoň natolik, aby se mu podařilo o někoho nebo něco se opřít a nechat se odvléct k doktorovi. Promluvil pevným hlasem a poměrně hlasitě, takže jej plno lidí slyšelo: "Nemáš nejmenší právo takhle o Deanovi mluvit! On nás zachránil a dal nám všechno, co máme, co jsme kdy měli a nic z toho nemá. A stejně nás má rád a stará se o nás! A kdyby jenom o nás dva, on má na krku ještě další tři kluky! Co jsi kdy udělal ty alespoň z desetiny tak dobrého, že si dovoluješ takhle vyskakovat?!"
Nadechoval se, aby mohl pokračovat, ale zarazila ho slova: "To už stačí, Rickie." Otočil se na Deana, který už si stihl narazit klobouk a najít tašku a nyní s výrazem člověka, který chce co nejrychleji zmizet ze scény postával u místa, odkud by se dostali nejrychleji pryč. Lucas se musel ušklíbnout, v tomhle měl prostě šestý smysl, hledat nejlepší únikové cesty a vycítit nebezpečí na dvě stě metrů.
"Ani náhodou, Deannie!" vyhrkl Rick. "Počkej!" zarazil se najednou a nevěřícně na něj pohlédl: "On nikdo nic neví? Nikomu jsi nikdy nic…" dostane se mu jen záporného škubnutí hlavou, načež nevěřícně vytřeští oči. To snad…
"Deane," šeptne, překoná vzdálenost mezi nimi a pověsí se mu na krk. Když se k hromadnému objetí přidá i Lucas, neudrží v sobě slova. "O tvojí obětavosti si zaslouží vědět všichni!" načež se mu vysmekne a znovu přejde k Nateovi. Tentokráte je však jeho hlas výrazný, pevný a je v něm slyšet zápal.
"Dean mě našel na ulici, když mi bylo sedm. Otce jsem nikdy nepoznal a matka si střelila zlatou. Nejdřív jsem vůbec nevěděl, proč se nechce vzbudit, ale došlo mi to a já se potloukal po ulicích, a protože se blížil podzim, žebral jsem o oblečení, které mi kromě jednoho trika a kraťasů matka nikdy nedala. Jídlo jsem se naučil krást a dokonce jsem i přišel na to, kde se dá přes noc spát v relativním teple. Začala mě vychovávat ulice. Docela by mě zajímalo, kde lidi mají oči, když vidí malé dítě hrabat zbytky v popelnicích nebo ho bosé běhat v jedněch z nejtemnějších uliček," znechuceně se odmlčí, ale pak zatřepe hlavou a znovu naváže: "Když se blížila zima, měl jsem opravdu strach, jak přežiju. A tehdy jsem se pod nohy připletl Deanovi." Rychle po něm blýskne úsměvem a znovu se vrátí k vyprávění. "A tím pod nohy myslím doslova. Na zem se mi rozsypaly věci, které jsem ten den stihl vyžebrat nebo nakrást a jak jsem lezl po čtyřech, Dean se vyřítil zpoza rohu, nestihl uskočit a já se mu dostal pod nohy. Usilovně se na mě snažil nešlápnout, až nakonec vystřihl salto do boku. Vytřeštěně se na mě díval, ptal se mě, jestli jsem v pořádku a jestli mi nějak neublížil. Vůbec jsem nebyl schopen mu odpovědět, protože mě překvapilo, co udělal, aby mi nijak neublížil. Dean se mi tenkrát asi deset minut omlouval, že mě vyděsil a já se ho nakonec zeptal, proč se někdo jako on potlouká po tak nebezpečném místě. Usmál se a řekl, že je to nejlepší místo pro trénink. Pak mu došlo, že se venku toulám jenom tak nalehko, okamžitě vyskočil na nohy a táhl mě pryč. Vzpouzel jsem se, ale on mě pořád ujišťoval, že mi neublíží a že mě vezme někam, kde se budu moct vyspat. Přirozeně jsem mu nevěřil, ale on mě nakonec pustil a řekl mi, že mě nebude nutit. Že jenom chtěl, aby někdo tak malý měl taky pořádný spánek v posteli a teplé jídlo. Uvěřil jsem mu a šel s ním. Teď vím, jaké jsem měl při své naivitě štěstí. Být to nějaký úchyl nebo něco… Nicméně, Dean mě zavedl k sobě domů. Tehdy mu bylo sedmnáct, ale měl vlastní dům, který mu připadl, když jeho rodiče zemřeli a on tam zůstal sám. Dodneška nechápu, jak to všechno dokázal. Uvnitř totiž byli další tři chlapci. Ianovi bylo devět, Samovi pět a Lucas byl jenom o měsíc starší, než já. Přijali mě mezi sebe strašně rychle. Všechno kluci z ulice, takže jsme si vzájemně tak nějak rozuměli. Dean nám uvařil teplou večeři a já si tehdy uvědomil, že je to asi třetí jídlo za celý můj život, které bylo uvařené a ještě teplé. Měl jsem tendence toho do sebe narvat co nejvíc, ale Dean mě zarazil, že by to můj žaludek nezvládl. Poslechl jsem ho, i když to bylo těžké. Ale měl jsem z něj strašný respekt. Ten den jsem spal v posteli jako normální člověk. Po několika letech. Tenkrát jsem nemohl pochopit, proč spím v odděleném pokoji a ne s ostatními kluky, ale pochopil jsem, když jsem se celou noc budil výkřiky, pláčem nebo prostě jen šokem, jak jsem nebyl zvyklý na všechno to kolem mě. A navíc si mě nějakým záhadným způsobem našly vzpomínky na matku. Většinou ty hezké, takže mě asi úplně poprvé od její smrti zasáhlo, že už jí nikdy neuvidím. A Dean tam byl. Vždycky, když jsem se vzbudil, mě znovu ukolébal ke spánku. Ráno nás všechny probudil, já dostal i nové oblečení a mohl jsem se umýt a nakonec jsme všichni měli snídani. Něco takového jsem asi nikdy nezažil a strašně se mi to líbilo. Nechápal jsem, kam Dean vypravoval Iana s Lucasem a proč obléká Sama. Nakonec mi kluci museli vysvětlit, že jdou do školy a že Dean vede Sama do školky. Absolutně jsem nevěděl, o co se jedná, ale Dean mi také pomohl obléknout se a dokonce mi dal i boty a po cestě do školky mi všechno vysvětlil. Po cestě zpátky mě hned zatáhl do školy, kde se učili oba kluci a hned se tam začal bavit s nějakou ženou. Když jsme asi po dvou hodinách odcházeli, usmíval se. Já se ptal proč a on mi oznámil, že budu moct nastoupit do školy. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Počítal jsem s tím, že hned druhý den budu zase na ulici. Každý den jsem čekal, kdy se na mě kvůli něčemu naštve a vyhodí mě, ale pořád se nic nedělo. Týden nechodil do školy a byl se mnou doma. Teď chápu, že mě hlídal, abych ho neokradl a taky abych se začlenil a zklidnil se. Pořád mi něco vyčítal. Když jsem se snažil krást, když jsem mluvil sprostě… Strašně mě to vytáčelo, ale bál jsem se, že bych zase skončil na ulici. A když už jsem pochopil, o co všechno bych mohl přijít, radši jsem poslechl. Hodně rychle jsem se uklidnil, už jen proto, že jsem chtěl zapadnout mezi ty tři kluky. Měl jsem je rád, protože mě přijali mezi sebe. Často mě varovali, pokud jsem dělal něco špatně a radili mi, jak Deana potěšit. A já se snažil. Uvědomil jsem si, co všechno pro mě udělal, že mě možná zachránil před smrtí, že se o mě stará. Nastoupil jsem do školy. Ve třídě jsem byl s Lucasem, takže mi pomáhal, doma mě podporoval i Ian a Dean dbal na to, abychom měli všechny úkoly, vařil nám, pomáhal nám, když jsme látku nechápali a dohlížel na to, abychom chodili včas spát. Opravdu se o nás staral jako o vlastní. Naučil nás nakupovat a dohlížel na to, abychom nekradli. Učil nás různým věcem, které jsme si usmysleli, pokud je uměl. Já se od něj po několika letech začal učit boj, protože mi vždycky v hlavě leželo to salto. Tehdy ještě sám chodil na střední, měl několik brigád, aby nás všechny uživil, a já dodnes nechápu, jak zvládal mít jeden z nejlepších průměrů ve třídě, starat se o čtyři kluky a mít ještě několik prací, aby zvládl vydělat dost peněz nám na oblečení, pomůcky, jídlo…Časem se k nám přidal ještě Ren, tomu byli čtyři. Už znám Deana šest let a on se o nás o všechny pořád stará. Bál jsem se, že když zjistí, že jsme s Lucasem gayové, že nás vyhodí zpátky na ulici. Ale on se na nás jenom usmál, rozcuchal nám oběma vlasy a řekl, že nás má rád. Dokonce se mu povedlo sehnat byt, který bychom si mohli koupit, až nám bude osmnáct. Dean je náš hrdina. Přinesl světlo do míst, kde jsme viděli jen tmu. Naučil nás i po takové době na ulici žít slušně a spořádaně. Dal nám vzdělání a chce, aby z nás vyrostlo něco pořádného. Takže se do něj všichni přestaňte navážet. Je tisíckrát lepší než vy. On už totiž nikomu nic dokazovat nemusí. A i kdyby, nás pět, my jsme důkazy samy za sebe. Ian studuje na práva, já se chci dostat na zdravotnickou, Lucas plánuje hotelovku. Sam je ještě na základní škole, ale má sen dostat se na nějakou jazykovou školu a musím říct, že má opravdu talent. A myslíme si, že z Rena nám roste mechanik, nebo něco podobného, protože si rozumí s technikou, ať už kolem aut a motorek, nebo i něco málo kolem počítačů. Kdo dokázal něco podobného? Vychovat pět kluků a udělat z nich slušně lidi? Dean je anděl, jenom bez křídel a je tady na zemi, aby se staral o pět opuštěných kluků. Tedy, pokud nepřibude ještě nějaký přírůstek. Tak se do něj přestaňte navážet!"
Kolem se rozhostilo ohromené ticho, které přerušil Lucas. Mluvil o dost tišeji a nejistěji, ale stejně mu v hlase zaznívaly stopy lásky. "Dean mě našel, když mi bylo pět. Rodinu jsem měl. Otec se mi ale zabil při autonehodě a matka to přestala zvládat. Pořád mi to dávala za vinu. Hodně mě mlátila a začala pít. Jednou jsem rozbil sklenici. Tak moc jsem se matky bál, že jsem utekl z domova. Dean mě našel plakat u popelnic jako odkopnuté štěně. Vzal mě k sobě domů. Hrozně jsem se bál, že mě bude taky bít, ale on mě jen dovedl do kuchyně, postavil přede mě talíř s jídlem, představil mi Iana a nechal nás chvilku samotné. Když se vrátil, nesl všechny mé věci, které jsem měl doma. Hrozně mě to překvapilo, ale nechtěl mi říct, jak je získal. Děsně jsem se jich bál, hlavně Deana, ale Ian se mnou trávil hodně času a snažil se mi vysvětlit, že mi ani jeden neublíží. Postupem času mě Dean mohl i obejmout a já kolem sebe hystericky nekopal a neječel. Věřil jsem mu. A věřím mu pořád. Tehdy jsem od Deana dostal plyšáka. Huňatého medvídka a pro mě to byl důkaz, že mě má rád a že mě nepošle pryč. Dodnes se o nás všechny stará, pomáhá nám, s čímkoliv chceme a potřebujeme, pokud to umí. A on opravdu měl odpověď téměř na všechno, co jsme potřebovali. A i když jí neměl, udělal všechno pro to, aby jí našel. Stará se o nás jako táta a přitom nás bere spíš jako rovnocenné partnery, kolegy. Je tu vždycky pro nás. Ať už potřebujeme cokoliv, podporuje nás. A my mu to nemůžeme nikdy dost oplatit."
Lidé kolem zírají na ty dva jako na zjevení. Nechápou, jak někdo mohl prožít takový život. Pak se Lucas s Rickem ohlédnou na Deana. Ten už tam však není. Očima propátrávají dav, ale povědomou postavu ne a ne zahlédnout. Smutně se po sobě podívají; snad na ně čeká doma. Snad ho příliš nenaštvali. Věří tomu, že teď je nevyhodí. Doufají v to. Propletou spolu prsty, Rick ještě věnuje jeden opovržlivý pohled Nateovi a pak se vydají pryč.
Když jsou dost daleko od tolika očí a uší, otočí se starší z dvojice na mladšího a zeptá se: "Myslíš, že se Dean zlobí?"
"Ne, myslím, že to jenom nečekal. Víš, jak nemá rád většinu lidí. Bude se muset vyrovnat s tím, že teď si na něj budou ukazovat prstem a šuškat si o něm, o tom, co udělal. Nedivil bych se, kdyby si změnil jméno, možná i vyměnil školu."
Blonďáček si nervózně skousne ret. "Asi jsme to podělali, co?"
"Ale ne," obejme ho Rick kolem ramen. "Provalilo by se to tak jako tak. Možná je to takhle lepší, řekli jsme to my. Je to nezkreslená pravda a nikdo to nemůže otočit proti němu."
Lucas jen pokývá hlavou a pak se ponoří do myšlenek. Rick se na něj dívá koutkem oka, nemá smysl do něj teď kvůli čemukoliv rýt, až bude chtít mluvit, začne sám.
A taky se po chvilce ticha ozve: "Lásko?"
"Ano?" věnuje tomu koťátku rychlý polibek na spánek a stiskne jejich propletené prsty.
"Napadlo mě… víš, jestli bychom taky jednou, chápej, určitě až za pár let… jenom jestli bys taky nechtěl zachránit někoho z ulice. Já vím, zní to divně a nevíme, jestli by nás třeba neokradl nebo tak, ale chápej, já nechci, aby děti vyrůstaly na ulici. Rád bych… pomohl. Alespoň jednomu klukovi. Jako Dean." Zní tak, jakoby očekával, že se mu Rick vysměje a vynadá mu do hlupáků. Jaké je jeho překvapení, když se mu dostane objetí a drobného polibku.
"Moc rád. Taky jsem nad tím přemýšlel, jen jsem se bál ti to říct," vydechne mladší hoch. Bok po boku se vydají k domovu. Projdou předzahrádkou, odemknou si, v předsíni se zují a projdou chodbičkou, aby mohli nakouknout do obýváku.
Na stolku čekají dva hrnečky čaje a…
"Ahoj sluníčka."

Oba se usmějí. Tak takhle je cítit domov.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kay-Tee O'Sarian Kay-Tee O'Sarian | Web | 25. září 2014 v 22:55 | Reagovat

Já se rozpustím, to bylo tak krásně procítěné :')

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
LAYOUT BY: KIM LULA | purple-line.blog.cz